Irśai, část 17 - Die, burn and die!

Bílé cáry mlhy se líně rozestoupily a odhalily postavu v černém rouchu. Provokativně se usmívala a ledabyle si hrála s cípem róby. Medvědi se před ní výhružně postavili a cenili na ni zuby. Ušklíbla se a hodila po jednom z nich modrý výboj. Irśai se otočila a konečně ji také spatřila. Před očima jí probleskly všechny způsoby mučení, kterými chtěla čarodějnici zpříjemnit její poslední chvilky a vztekle po ní mrštila ohnivou kouli. Už jen to, že ovládala magii lépe než ona, byl pro Irśai důvod k nevraživosti. Čarodějnice chytila její ohnivou kouli jakoby nic do rukou, chvíli si ji prohlížela a potom ji se smíchem odhodila do trávy.

V tu chvíli se Irśai lehce zatmělo před očima a chystala si v rukou obzvlášť žhavé klubko plamenů, když vtom na jednoho z medvědů dopadl jakýsi zelený sliz. Mrcha. Z rukou Irśai vyšlehnul plamen a sjel po černém rouchu čarodějnice jako hrstka písku. Irśai se k ní vztekle rozeběhla s taseným scimitarem. Igor k čarodějnici zezadu přiskočil a chytil ji pod krkem, ona se však z jeho sevření jen elegantně vysmekla a elegantně uhnula scimitaru Irśai. Jen se smála a několika slovy se se zeleným zábleskem přemístila před medvědy. Jeden z nich padnul do zvlhlé trávy a ona stejně elegantně uhýbala všem nožům, ohni, mečům i ostřím... Ne že by jim uhýbat potřebovala, zbraně, které ji zasáhly, se po jejím rouchu jenom neškodně svezly. Smála se pronikavým smíchem a čarovala nerušeně dál.

Jeanette nenápadně vrazila do Irśai a navrhla jí, ať zkusí hrát na flétnu, vzpomněla si totiž na její více než rozladěný výraz, když s Irśai byly v bažině. Irśai tedy poodskočila dál, vytáhla flétnu a začala hrát, jak nejpříšerněji mohla. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Irśai viděla jenom ohromnou modrozelenou kouli, která ji srazila k zemi. Lapala po dechu a snažila se neúspěšně vstát. Děvka, pomyslela si, za tohle zaplatí. Prudká bolest jí na okamžik zavřela oči a téměř necítila ruce elfky, která se ji snažila vyléčit. Z rukou Sineat vycházelo zvláštní teplo, ne zcela nepodobné laskavému doteku ohně a vlévalo jí novou sílu do žil. Irśai otevřela oči, vděčně na Sineat kývla a znovu se snažila podpálit nenáviděnou čarodějnici, která se jenom smála, vytáhla z kapsy roucha svitek a všechny škrábance, které utržila, se jí jako zázrakem okamžitě zahojily, potrhaná róba se kouzlem zašila a čarodějnice se na Irśai jenom ušklíbla.

Ta v tu chvíli otevřela na chvíli pusu a upustila scimitar. Chytila Jeanette za ruku, do ucha jí pošeptala několik slov a hraběnka vytáhla jejich starý svitek a kámen a předčítala. Irśai usoudila, že nejrozumnější bude čarodějnici blokovat výhled na Jeanette, aby náhodou nepoznala svůj kámen, a nechala z rukou vyšlehnout plameny k jejímu obličeji.

Ušklíbla se, mávla rukou a z Corwina tím jediným pohybem udělala kamennou sochu. Šokovaně na něj pohlédla, stál tam s napřaženou rukou, i látka jeho napůl roztrhaných hadrů ztuhla. Koutkem oka ještě zahlédla paralyzované medvědy a začalo jí být trochu úzko. Představila si všechny hrozné způsoby vodního mučení, o kterých mluvila Jeanette, a z rukou nechala znovu vyšlehnout jasný plamen.

Ohnivý jazyk se ve vzduchu srazil s nataženým prstem čarodějnice a ta jej beze slova nasměrovala k Irśai. Nebála se. Ne vlastního plamene. Vrazil jí do dlaně a zastudil. Od konečků prstů se jí ohromnou rychlostí rozběhl chlad, který se šířil celým tělem, nemohla se hýbat a zima ji přikovala nohy k zemi. Nakonec se jí zatmělo před očima a upadla do tmy. Jen tu a tam se temnou prázdnotou rozběhla ozvěna, zařinčení ocelového ostří, či zapraskání ohně. Otočila hlavou a podivila se, jak snadno se jí to povedlo. Zavolala do ticha a ozvěna jí několikrát odpověděla. Zapálila oheň a překvapilo ji, jak snadno vytvořila ohromný požár. Oheň se roztančil prázdným prostorem a zaplavil celé okolí příjemným oranžovým světlem. Irśai se zaradovala a pohladila plamen dovádějící poblíž. Proskakovala plameny a dováděla jako kdysi dávno s rodiči na staré louce za lesem po západu slunce, kdy už všichni spali, jen několik mágů ještě studovalo... Hrávali si takhle často. Zvlášť v zimě. Celé odpoledne nosili z lesa dřevo, a když celý kraj usnul v černočerné tmě, zapálili několik ohňů a jen tak pro radost jimi proskakovali, prohazovali malou Irśai plameny... Ten pocit štěstí, ten pocit naprosté a nekonečné svobody... Kdyby se jí jen na malý okamžik mohl vrátit...

www.youtube.com/watch

Najednou ucítila nějakou neznámou sílu, která ji táhla zase zpět, pryč z ohnivé říše do světa mlhy, deště a mokré trávy... Otevřela oči a zírala beze slova na medvědy, kteří chodili vesnicí a kouzlili. Najednou se pohnul Corwin, který celou dobu stál opodál, a těsně kolem ní proletěl jeho kámen. Otočila se s ohněm v očích k medvědům a k hraběnce.

"Kde je?!"

"No, už není nebezpečná, drahá."

"Je mrtvá?"

"Není nebezpečná."

"Sakra, já se ptám, kde je, chci jí zabít!"

"Je uvězněná v tomhle kameni. S medvědy jsme se shodli, že to je nejlepší. Budou ji hlídat, aby se z něj nedostala."

Irśai se trochu podrážděně odvrátila. Byla ráda, že se konečně zbavila čarodějnice, přece jenom si chtěla dopřát alespoň krátkou chvíli převahy nad tou bestií, která se jí ze života snažila udělat jedno velké mokré peklo. Hlavou se jí honila spousta otázek. Co je v tom kameni? Je v něm voda, oheň, nebo co? Tušila, jakou oheň dělá radost ostatním smrtelníkům, ale také si byla jistá, že kdyby se čarodějnice v kamenu musela třeba takových sto let topit, tak my jí to udělalo jistě ohromnou radost a možná by jí ani nebylo líto, že se na to divadlo nemůže dívat...

Rozloučili se s medvědy, popřáli jim hodně štěstí a vydali se na cestu do příbytku čarodějnice. Sineat si u ní prý potřebovala vyzvednout něco na sebe a ani ostatní nepohrdli představou rabování jejího domku v bažinách...