Galathea, část 1 - Sestra ze stínů

Možná trochu naivní legenda o černokněžnici jménem Galathea - level 71 human warlock.

Byl tmavý večer, venku zuřila sněhová bouře a každou chvíli se vichřice opřela do oken stavení, která pod silou větru jen žalostně kvílela. V místnosti onoho vesnického stavení se k sobě tiskly dvě postavy, žena a muž, žena svírala v náručí brečící uzlíček. Pokoj osvětlovala jenom malá svíčka na stole a na stěně se mihotal jejich stín. Vítr v komíně naříkal jako polapené zvíře, které nemůže uniknout z pasti. Na okamžik kvílení ustalo a chladný zimní vzduch proťal hrůzunahánějící výkřik. Muž, elfí čaroděj, okamžitě poznal, kterému nečistému stvoření pekelný hlas patřil.

"Skryjte se do sklepa, to byl křik nemrtvé obludy!"

S těmito slovy otevřel skrytý poklop v podlaze, kde ukryl svou rodinu, sebral z háku plášť, z rohu místnosti vzal hůl a obezřetně začal zkoumat vesnici. Na návsi plál oheň a kolem něj stály nemrtvé postavy, které se hlasitě pochechtávaly a ukusovaly cosi, bál se domyslet, čím se tam živí...

"Musím něco udělat, nebo vyplení celou vesnici..."

Plížil se zpět, aby probudil ostatní muže, kteří, jak se zdálo, stále ještě tvrdě spali, alespoň v to doufal. Pomalu opouštěl úkryt, když vtom ucítil za krkem náraz tupého předmětu. Bylo to tak rychlé, že nestačil nijak reagovat a padnul tváří do blátivého příkopu. Sneslo se na něj ještě několik šípů nepřátel, kteří pak pokračovali ve vraždění.

Nemrtví počali vraždit vesničany, jako by jim jakási ďábelská síla našeptávala, kde najdou bezbranné obyvatele, kteří jakoby omámení temným kouzlem, setrvávali ve snech.

Žena ve sklepním úkrytu se třásla strachy, ze všech sil však tišila dítě, které by mohlo svým pláčem přilákat nepřátele. Minuty se zdály být hodinami, její srdce stále omotávaly provazy nemrtvého křiku a když zaslechla dusot blízko podzemního úkrytu, hrůzou omdlela.

Probudil jí až pláč dítěte. S přáním, aby procitla ve své posteli, otevřela oči a zjistila, že je opravdu ve sklepě, její syn byl však zdravý, jenom hladový. Nakrmila ho, aby přestal plakat, položila jej na deku v rohu a opatrně opustila úkryt. Neslyšela obvyklý křik dětí, neslyšela zpěv ptáků, neslyšela smích mužů, neslyšela nic. Vzduch byl prosycen pachem krve a smrti. Se slzami v očích začala prozkoumávat ležící těla, přála si, aby narazila alespoň na někoho živého, přála si najít svého muže, toho ze všech nejvíce.

Přišla ke stavení, kde přebývala rodina lidí. Žena ležela na posteli, rezavou sekeru zabořenou v hrudi, muž byl částečně pohozen pod stolem, částečně u dveří. Chtěla opustit tuto hrůznou scénu, zastavil jí však tichý vzlyk. Pod postelí byla malá, asi tříletá holčička. Žena si uvědomila, že manželé měli dceru, roztomilé dítě jménem Galathea. Vzala holčičku do náručí, ani se nebránila, jak byla vystrašená. Zanesla ji do svého domu a uložila do postele, a děvčátko hned usnulo..

Znovu začala prohledávat vesnici. Kromě holčičky nenarazila zatím na nikoho živého. Na cestě vedoucí do Darnassu našla modrý kámen, okamžitě poznala, že patří k holi jejího muže. Její srdce začalo bušit ještě rychleji, když našla v příkopě jeho bezvládné tělo. Obrátila jej, pohlédla do jeho bledé tváře a z očí jí vyhrkly slzy, objala ho a mrtvým vzduchem se nesl její nářek.

Říká se, že když někdo zemře, může se jeho duše vrátit zpět, pokud si to přeje dostatečně silně. Takto znovuzrození potom říkají, že byli daleko, že kroužili vesmírem a cítili nekonečnou harmonii, dosáhli prý naprosté blaženosti. Pak ale pocítili ohromný smutek a stesk a hledali snad celý věk cestu zpět k tělu. Tak jako duše jiných i duše čarodějova bloudila dalekým vesmírem pociťujíce nekonečnou blaženost. Nářek jeho ženy poháněn její láskou k němu se však nesl do všech směrů rychleji než vítr, rychleji než létá duše vesmírem. Duše čarodějova našla cestu zpět a on se znovu nadechl a otevřel oči. A uviděl uslzený úsměv své milované...

"Co... Co je s naším Lorienem...?"

"Je v pořádku..."

Teď mohl čaroděj zavřít oči, aby nabral alespoň trochu síly. Opíraje se o svou ženu doklopýtal domů, kde padl na postel a spal dlouhou dobu. Jeho žena zatím musela jít do vedlejší vesnice zpravit je o neštěstí a také, aby přivedla silné muže, kteří by mohli pochovat mrtvé, a léčitele, kteří by mohli ošetřit případné další přeživší.

Po vesnici se líně válela mlha a ticho protínaly údery rýčů do zmrzlé země, občasný výkřik zraněného a žalozpěv, který pro mrtvé zpívala čarodějova žena:

Smrt přišla z nemrtvého kraje,

pod sekerou život uniká

a moje ruka přetěžká je,

nesnadno píše se kronika.

Skřeky z úst nemrtvých

zimní vzduch protnuly,

životy nevinných

na prahu stanuly.

Jak těžko se hloubí hroby,

je zimou ztuhlá zem,

však mohyly přes mráz zdobí

květiny modrým květem.

Až najde se světlonoš,

jenž duším cestu ukáže,

ach bože, jemu pomož,

ať strach mu srdce nesváže...

Po hromadném pohřbu pohostila pomocníky, jedli a pili v tichu a strachu. Dalších přeživších bylo pouze pět, starala se o ně s léčiteli, když byli však všichni dostatečně silní, ze strachu opustili vesnici a vydali se do Darnassu.

Galathea se zdála býti zdravá, nicméně málomluvná, nebylo se však čemu divit. Na své nové rodiče i na bratříčka s dlouhými špičatými oušky si poměrně rychle zvykla, občas se na její tváři objevil i úsměv. Bála se však samoty a nechtěla bratříčka za žádnou cenu nechat chvíli o samotě, snad se bála, že ho stihne stejný osud jako její pravé rodiče. Tak vyrůstali Lorien a Galathea, trávili spolu veškerý čas.

"Víš, co bych jednou chtěla? Chtěla bych umět mluvit s démony, chtěla bych přivolat celou armádu démonů a potom bychom šli pomstít všechny ty mrtvé vesničany..."

"To nahání hrůzu... Vím, že si to nemohu pamatovat, ale ve snech mě navštěvují duchové a žádají mě, abych jim pomohl najít klid. Prý je svazuje zlá kletba, jenž je drží někde mezi zemí a vesmírem."

"Co ti ještě říkají?"

"Prý potřebují najít světlo, které jim pomůže zbavit se kletby..."

"Takže si to rozdělíme? Ty najdeš světlo, já budu mít démony a zajistím, aby se nic takového už nikdy nestalo?"

Oba byli velice inteligentní a vnímaví, z Galathey vyrostla křehká slečna, snad od své rodiny pochytila něco elfího půvabu a z knih, o kterých se mluví jen šeptem, pokud vůbec se naučila spoustu věcí o démonech a magii a již věděla, jak si přivolat malého raráška. Lorien se učil medicíně a stal se hledačem onoho světla, které by pomohlo zakletým duším, snažil se navazovat kontakt se silami světla... Jeho pohled dokázal uklidnit každého, stačilo jen, aby mu pohlédl do očí, a v duši se mu rozhostil blažený klid.

Velký strach však provázel pozůstalé z vesnice. Ve snech je navštěvovali duchové jejich blízkých a přátel a úpěnlivě je prosili, aby jim pomohli nalézt věčné světlo, které zlomí temnou kletbu. Jejich vesnici se začali všichni vyhýbat, neboť koně i ostatní zvířata se v jejím okolí bála a za žádnou cenu nechtěla blíž, létající grifové se také vesnici vyhnuli širokým obloukem.

Oba sourozenci chtěli přinést svým sousedům konečně klid a nejen jim. Lorien se snažil konejšit své sousedy z vesnice i své rodiče, i když ti byli velice silní a jen málokdy propadali smutku a stíny si nikdy nepustili do srdce. Oba, Lorien i Galathea, se však museli rozhodnout, co udělají... Loriena pro jeho schopnost dokonale se skrýt ve tmě a jeho přesvědčení začali nazývat Bílým Stínem...

"Sestřičko, dlouho jsem se rozhodoval, co dál. Před týdnem mi nabídla nejvyšší kněžka Svatého řádu Planoucího Slunce, abych se stal jedním z nich a bojoval se zlem a stínem po jejich boku..."

"Asi to bude nejlepší..."

"Když se ti bude stýskat, pošli sokola s lístkem."

"Mám tě ráda, bratříčku..."

"Ty se bojíš! Neboj se, ještě ti jednou dám požehnání na tvé svatbě."

A tak se rozloučili ti dva, kteří posledních patnáct jar strávili spolu. Snad dojdou ke svému cíli a světlo je bude provázet v jejich nejtemnějších chvílích...