Leonessa, část 4 - Fakt blbej trip

První, druhý a třetí díl příběhu mé Leonessy jste již jistě všichni náležitě obdivovali, užijte si teď i další část! Nechala jsem oba elfy trochu potrápit osudem, tak doufám, že mě nebudou strašit ve snu.

Šli spolu odpoledním městem a Inachis nadšeně vyprávěl o Akademii a o jejím fungování. Povídal i o nehodách na akademické půdě, o vyražených oknech, vypálených pokojích, spálených rukou a napůl povedených proměnách. Leonessa se musela smát, když mág vyprávěl o svém spolužákovi, kterého měl proměnit v ovci. Proměna se však tak nepovedla, že nebohý chlapec poté celé dva dny chodil porostlý bělostnou huňatou srstí.

Když procházeli kolem růžového keře, Inachis se rozhlédl, vytáhl nožík a jednu z květin rychle odřezal. Podal ji léčitelce. Rozpačitě si ji vzala, ale než stihla cokoliv říct, zatáhl ji do budovy a rychle za nimi zavřel dveře. Mlčky procházeli temnými chodbami, několikrát zabočili, až Leonessa ztratila představu, kde se nachází. Prudce zatočili doprava, protáhli se kolem vrčícího stroje a ocitli se v malé místnosti plné plášťů, brýlí a jiných ochranných pomůcek. Podal jí několik kousků vybavení, které nebyly ještě moc propálené, potrhané nebo prožrané a sám se také oblékl.

Otevřel dveře a vstoupili do prostorné laboratoře. Vládl zde klid, jen u několika stolů seděli elfové, soustředěně hleděli na aparatury a pokoušeli se o věci, jimž Leonessa nerozuměla. Nechala se zavést do jedné kóje. Inachis zatáhl závěs a z police vytáhl dva skleněné válce potažené tmavomodrým kovem. Jen na dvou místech byla z kovového pláště vyříznutá dlouhá štíhlá okénka. Otevřel jeden z nich a vzal si od elfky růži. Musel ji trochu zkrátit, aby se vešla do válce celá. Pečlivě jej zašrouboval. Upevnil oba do speciálního držáku, nasadil si brýle a naznačil Leonesse, aby udělala totéž.

Dotkl se rukou okénka válce, v kterém byla uvězněná růže. Květina se slabě zachvěla. Čelo kouzelníka se orosilo. Druhou rukou chytil drsnou podstavu druhého válce. Zamumlal několik slov, kterým elfka nerozuměla. Růže se začala rychle chvět. Rudé okvětní plátky vibrovaly. Konečně tři z nich zmizely. Leonessa vyjekla.

Jejich obrazy se totiž objevily v druhém válci. Tvořené neklidnými plameny. Kouzelník pomalu přemístil celou květinu. Když bylo po všem, otřel si zpocené čelo a podíval se na svůj výtvor. Ve válci dováděly plameny a svým tancem tvořily květinu, kterou před chvílí ukradl v zahradě. Podal své dílo Leonesse a usmál se.

"Když začne mizet, stačí ji postavit na slunce, aby paprsky dopadaly sem," ukázal na drsnou černou podstavu.

"Děkuju... Ta je nádherná..." hlesla Leonessa a nevěřícně prohlížela květinu, jejíž okvětní plátky se neustále mihotaly. Listy růže pulsovaly a ohýbaly se pod nápory neexistujícího větru. Dotkla se skla. Bylo docela chladné. Plamenná květina se naklonila k prstu a doširoka rozevřela květ.

"Jsem rád, že se ti líbí. S tímhle kouzlem a ještě s několika dalšími budu dělat zkoušky."

"Beru zpátky toho mizerného studenta," zamumlala s pohledem upřeným na ohnivou růži.

Ráno ji probudily sluneční paprsky v ne zcela neznámém pokoji. Dotkla se známé ruky položené na jejím boku. Pohladila kouzelnické prsty a opatrně, aby svého společníka neprobudila, vyklouzla z jeho objetí. Rychle se oblékla. Když chtěla odejít, její pohled spočinul na květině, která na pracovním stole plála šarlatovým plamenem. Vzala opatrně válec a potichu opustila skromně zařízený pokoj.

Jakmile vstoupila do ordinace, roztáhla závěsy, aby sluneční paprsky dopadaly na její stůl. Posunula kalendář a na jeho místo postavila dárek od mága. Slunce pomalu rozehřívalo drsnou černou plochu a květina ožívala. Protahovala se jako právě probuzené kotě.

"Vstupte," zavolala směrem ke dveřím. Ošetřovatelka vedla za ruku malou ubrečenou holčičku. Skrz bílé obvazy na jejích rukou prosakovala jasně červená krev.

"Copak se ti stalo?" posadila léčitelka holčičku do křesla.

"Pokousal mě pes," popotáhla a zoufale se podívala na Leonessu.

"Tak se na to podíváme," řekla Leonessa a opatrně odmotala promáčené obvazy. Odložila je do koše a omyla dívčiny rány slabým bylinným roztokem. Otevřela lahvičku s desinfekcí a naklonila se.

"A vy se tak usmíváte, protože jste dostala hořící kytku?" zeptala se holčička slabým hláskem. Leonessa sebou trhla a vyšplíchla asi polovinu nádobky dívce na ruku. Vykřikla a ublíženě zakňourala.

"Ne, usmívám se, protože tady mám takovou statečnou holčičku," odvětila možná až příliš rychle a zadívala se raději do hluboké rány. Netušila, že děti mohou být tak nebezpečně všímavé. Zahojila dívčino zranění, podarovala ji několika sladkostmi a poslala ji k sestře, která na ni čekala.

Aby toho nebylo málo, když se Leonessa chystala do Arcanie, srazila se ve dveřích ordinace s nepozorným pacientem. Zavrávorala a v posledním okamžiku se zachytila jeho rukávu. Chytil ji za ruku. Zvedla pohled a ztuhla.

"Hezký den, Leo," pozdravil ji nečekaný návštěvník.

"Zdravím," odpověděla a uhnula pohledem.

"Když příště neutečeš, můžu tě pozvat dokonce i na snídani," prohlásil a stále ji přitom držel za ruku.

"Dobře, ale já mám teď někam namířeno," zamumlala.

"Můžu tě doprovodit," nenechal se odbýt kouzelník. Leonessa se prudce otočila.

"Poslouchej, jsi moc milý, ale já jsem prokletá. Když někoho beru moc vážně, většinou rychle umře. Takže se prosím vrať ke studiu."

"A nechtěla by ses podívat na další z mých kouzel? Je ještě hezčí, než to včerejší," upřel na ni pohled, který se Leonesse vůbec nelíbil. Rozhodila bezradně rukama.

"Ty se jen tak nevzdáš, co?"

"Jak jinak bych mohl vydržet na Akademii," zazubil se.

Vešli do laboratoře. Něco nebylo v pořádku. Několik stolů bylo převrácených a v celé místnosti zůstaly jenom nejtěžší předměty. Mezi kusy nábytku vládlo tíživé ticho. Opatrně našlapovali mezi popadanými skříněmi. Najednou se v rohu cosi zalesklo. Ve stejném okamžiku se oba otočili. Z adamantitové konstrukce, která sloužila k upevňování klecí s živým ohněm, je pozorovala stříbřitá pulsující koule. Leonessa a Inachis se na sebe podívali a usoudili, že bude nejlepší pomalu a opatrně zmizet. Po špičkách se vzdalovali, když v tu chvíli se pod nimi zatřásla podlaha. Leonessa upadla a okamžitě začala pociťovat ohromnou sílu, s jakou ji koule táhla k sobě.

Inachis chytil její ruku. Druhou rukou se snažil vykouzlit magickou bariéru, ale marně. Potil se. Cítil, jak mu léčitelčina drobná ruka proklouzává. Podlaha se zatřásla podruhé a poslední, co oba viděli, bylo oslepující stříbrné světlo. Otevřeli oči. Vznášeli se v neznámém prostoru, v tunelu, který se je snažil táhnout. Míjeli baňky chycené ve vírech, šroubky, které byly příliš lehké na to, aby se vyprostily z energetických pastí. Neznámá síla je táhla stále dál a dál.

Po chvíli začali zpomalovat. Leonessa se bála, protože nevěděla, co ji čeká. Inachis se bál, protože ze starých knih měl přibližnou představu, kam podobné cesty vedou. Dopadli na tvrdou zem. Leonessa začala plivat rudý písek kolem sebe, ale zarazila se, když do ní kouzelník šťouchl. Kus od nich se na něčím, co kdysi bývalo živou bytostí, sklánělo podivné monstrum.

Černá blanitá křídla příšery byla složená, jedno z nich čerstvě propálené. Skláněla se nad zkrvaveným torzem, z kterého mohutnými drápy rvala kusy masa. Na veliké hlavě neznámého tvora byly dva zakroucené rohy. Po tmavém těle bylo rozeseto několik menších ran.

Chtěli se pomalu odplížit, ale vtom příšera zavětřila a otočila se.

"Ash'tar Sharom. Sei shiam, na ta heela!" zařvala silným hlubokým hlasem.

"Ash'tar, démone, nech nás odejít, man shia Tae'illa!" odpověděl Inachis tak nahlas, jak jen mu to krk sevřený strachem dovoloval.

"Shar'ra, ma illa!" rozesmál se démon a nakrčil se ke skoku.

Inachis zvedl ruce a začal potichu zaříkávat. Leonessa sledovala, jak se démonovy svaly napjaly. Viděla, jak se odlepil od země. Natáhla ruku. Netvor otevřel tlamu a jeho drápy se zaleskly. Dopadly na neviditelný štít, který léčitelka kolem kouzelníka v posledním okamžiku vytvořila. Ztratil rovnováhu a zavrávoral.

Vtom z mágových rukou vystřelila ohnivá koule a vrazila do démonova ohromného těla. Upadl na zem. Zlověstně zařval a postavil se znovu na nohy. Přeměřoval si oba elfy. Vyskočil směrem k léčitelce, ale když dopadl na zem, už se neodlepil. Zuřivě kolem sebe mával drápy. Inachis totiž vysál energii rozpálené země tak, že bosé nohy netvora zůstaly tam, kam dopadly. Půda se totiž snažila získat svou sílu zpět – z okolních zrnek písku, z kamenů i z mohutných tlap, které na ni náhle dopadly.

Dalším kouzlem Inachis zapálil netvorova křídla a vytvořil kolem jeho hlavy oblak žhavého plynu. Jakmile se démon proti své vůli nadechl, jeho plíce se začaly škvařit. Bezmocně sípal, drásal si krk a snažil se uvolnit své končetiny uvězněné v hladovém písku. Leonessa chtěla ukončit jeho trápení, ale neviděla v okolí žádnou vhodnou zbraň. Tak jenom čekali, dokud stvoření nezemře samo.

"Tušíš, kde můžeme být?" zeptala se bledá léčitelka.

"Nevím. Vlastně v jakémkoli světě," pokrčil rameny Inachis a dlouhou tyčí se přehraboval v hromádkách věcí, které se válely po zemi. Našel lahev destilované vody z kouzelnické laboratoře, použitelný nůž a několik nerozbitých lahviček se zlatavou tekutinou. Leonessa zvedla z písku zaprášený pláštík a lesklý náhrdelník.

"Umřeme hladem nebo vedrem?" zamyslela se nahlas s pohledem upřeným do rudé dálky. Poušť byla nekonečná.

Inachis poklekl k ostatkům, na kterých ještě před chvílí hodoval démon. Na noze neznámého elfa bylo ještě hodně masa. Tázavě pohlédl na elfku. Kývla hlavou a odvrátila pohled. Nechala Inachise, ať dělá, co musí, a zadívala se směrem, kde rudá nekonečná poušť ustupovala černým horám. Alespoň doufala, že to jsou hory. Mág zatím zabalil použitelné maso do zbytků košile mrtvého elfa. Stíny se zlověstně protahovaly. Oba věděli, že budou muset najít místo k přespání...