Sayonara | Galathea, část 2 - Lorien a nemrtví

Příběh navazující na předchozí část legendy o Galathee. Lorien tuším nikdy nebyl založen jako herní charakter ve WoW...

Lorien spolu s ostatními přáteli z Řádu seděl pod skálou u hřbitova blízko Havraního kopce. Právě se radili, jak zaútočí na skupinu nemrtvých, která naháněla svými útoky strach zdejším obyvatelům.

"Zaútočíme na ně hned. Využijeme momentu překvapení a všechny je pobijeme!"

"Máš horkou hlavu. Nevíme o nich mnoho, o jejich počtu se můžeme jen dohadovat a je dokonce možné, že mají nějaké trumfy kdesi pod zemí."

"Pravda..."

"Nějaký rozumnější návrh?"

"Mohli bychom je nenápadně oslabovat, potichu zabíjet osamělé a zjistit o nich více."

"To je zatím nejlepší nápad, který máme. Ale riskujeme tím..."

Lorien nestačil dokončit myšlenku, z křoví se zapraskáním vyběhla skupina napůl shnilých bytostí. Jednoho z Řádu proklálo okované kopí a padl mrtvý na zem. Na to kněží začali povolávat síly světla, rytíři sekali do nemrtvých jak se dalo. Po krátkém boji se Lorien rozhlédl po stráni. Uklidnilo jej, když spatřil několik stojících postav, které nevypadaly jako nemrtví. U jeho nohou ležela mrtvá bojovnice. Lorien poklekl a sejmul její přilbici. Sáhnul na její krk, po kterém v tenkém pramínku stékala jasně červená krev. Její srdce nebilo. Vzpomněl si na rituál, kterým kdysi jeho matka zachránila otce. Ze všech zbylých sil se soustředil, aby nalezl její duši v nekonečném prázdnu, doufal v její vůli vrátit se. Její mrtvé oči vyzařovaly klid, jakoby se Lorienovi snažily pomoci. Náhle se dívka prohnula, zhluboka nadechla a rozkašlala se. Lorien si oddechl a vyčerpaný se svalil do krví zmáčené trávy. Ostatní padlí však neměli takové štěstí. Jejich duše se možná vrátit nechtěly, snad nalezly zalíbení v jiném světě, snad zbloudily v nekonečné temnotě...

Deset ušlechtilých duší padlo v nelítostném souboji s nemrtvou cháskou. Lorien se zachvěl. Ve vzduchu bylo něco, co se snažilo spoutat svobodné duše ve tmě. Jak bylo v tomto kraji obvyklé, po zemi se povalovaly cáry bílé mlhy. Něco ji však nedopřávalo klidu a nutilo ji neklidně vířit. Vlhký vzduch proťalo zařinčení plechu a těžké kroky. Ozval se hluboký hlas.

"Al karu sejn no survi."

Země se otřásla pod těžkými kroky.

"Al karu sejn no survi. Ni mirte!"

Z mlhy se vynořila obrovská postava. Bytost byla téměř dvakrát větší než urostlý elf. Plátová zbroj chránila každý kus robustního těla, nebylo možné poznat, kdo se v brnění skrývá. Přeživší skupina se semkla k sobě. Vzduchem se nesly těžké kroky. Hlas, který promlouval starodávným temným jazykem. A zaklínadla vystrašených bojovníků. Oblohou prolétl šíp bílého světla a v celé své síle udeřil bytost do hrudi. Plát kovu se rozdělil vedví, bylo to však vše. Postava se stále zvětšovala. Další a další blesky světla bily do brnění z tmavého kovu. Bytost došla nezměněným krokem až k bojovníkům. Brnění bylo již z velké části poničené.

Takto blízko poznali bojovníci, že tajemná bytost je velký nemrtvý rytíř. Pozvedl obrovské kladivo. Bojovníci ustoupili. Ale před rytířem nebylo úniku. Přenesl se náhle o několik metrů vpřed a udeřil do skupiny bojovníků. Kněží bledí v tvářích neustávali v provolávání zaklínadel a prosili o pomoc Světlo. Rytířova paže, v které držel kladivo, začala hořet bílým plamenem. Pohlédl na končetinu, uchopil kladivo do druhé ruky stále pronásledujíc bojovníky. Z jeho hořící paže po několika minutách nezbylo nic, bojovníky osvítil nápad, jak rytíře udolat. Nemrtvé tělo však hořelo pomalu, tak pomalu, že než shořelo celé, pod údery kladiva skončil život téměř všech statečných bojovníků. Jen Lorien a dívka, kterou zachránil, to byli dva šťastní, ke kterým temný rytíř nedorazil.

Neveřícně pohlédli na stráň. Oba doufali, že ještě snad někoho zachrání, marně však. Na smutný kraj pomalu padala tma.

"Netušil jsem, že Řád dojde tak smutného konce... Vždy jsem si představoval, že se rozejdeme v míru, v čase, kdy ve světě nebude místo pro zlo..."

"I já jsem měla jiné představy..."