Galathea, díl 3 - Bratra zpátky!

Zatím poslední díl o mé černokněžnici, který je zároveň úvodem k případným dalším legendám o Luniel - level 30 night elf priest.

Vlahý větřík si pohrával s listovím a čechral vlasy Galathey. Pozorovala bratra, který četl knihu. Slunko se opíralo do krajiny polední silou a Galathea si krátila čas. Pohrávala si s plamínkem tančícím na kameni a nutila jej běhat dokola a opisovat všelijaké tvary. Po chvíli zvedla oči. Zamrkala. Podívala se ještě jednou... Na místě, kde si Lorien četl, zbyla jen ohořelá kniha... Chvíli nevěřícně koukala, potom na něj zavolala.  A nic... Začala propadat bezmocnému smutnému šílenství. Z úst se jí drala slova dávno zapomenuté řeči a jakási ozvěna je mnohokrát zesilovala.

Před očima se jí zhmotňovala energie až do podoby namodralého stvoření z jiného světa. V hlavě slyšela mocný a silný hlas.

"Přišel jsem z temnoty a do temnoty se vrátím! Co si žádáš, paní?"

"Chci najít bratra. Zmizel a nevím kam."

"Najít pána této knihy?"

"A... Ano."

"Cítím zde jeho čerstvý pach."

Letěli krajinou velikou rychlostí, letěli až do západu slunce. Démon se zastavil až před ruinami dávno zničeného města. Mezi rozvalenými zdmi Galathea zpozorovala podivně shrbenou bytost.

"Kde jsme?"

"Zde končí stopa.

Cítím jen pach nemrtvého stvoření. Přejete si ho vyslechnout?"

"Ano."

Přesunul se k nemrtvému. Ten se napřímil, nebo se o to alespoň pokusil. Zmítal se v křečích rozhovoru s démonem.

"Nic z jeho mysli nedostanu."

"Nakrm se tedy na jeho duši, nebo na tom, co z ní zbylo."

Nemrtvý sebou chvíli škubal ještě víc než při rozhovoru a za pár minut klesly zbytky jeho těla bezvládně na zem. Ruiny byly pusté a prázdné. Jen pod starou kaplí dávno zemřelý člověk stále třímal svůj meč, zaklíněný v kostech ruky. Galathea jej vyprostila z mrtvého sevření. Byl zde jistě již dlouhé roky, ale lesknul se v paprscích zapadajícího slunce. Vycházela z něj zvláštní síla, která Galatheu okouzlila. Jakoby jej měla v ruce již dříve, jakoby snad poslouchal přesně její myšlenky...

Pozvedla meč a se zalíbením si jej prohlížela. Procházela se v troskách a nechala se vést intuicí. Ormmoth, démon, jí následoval. Bezmyšlenkovitě zamířila k místu, kde snad stál docela veliký dům. Zbyly z něj jen obvodové zdi a sklep. Ormmoth zbystřil, ze sklepa se totiž linul zvláštní zápach. Zapálila louči, opatrně vklouzla do sklepení a procházela chodbou. Na stěnách se srážely kapky vody, které tu a tam dopadly na kamennou podlahu.

Podivný zápach sílil a dovedl je do kruhové místnosti. Galathea se zapotácela a zamotala se jí hlava. V místnosti osvětlované jen plápolavým světlem louče rozeznávala obrysy ležících těl. Cítila zde bratrovu přítomnost a obávala se nejhoršího. Procházela mezi bezvládnými těly, která byla většinou znetvořená, a snažila se najít Loriena, snažila se jej najít alespoň trochu živého.

Opatrně se plížila mezi těly, jako kdyby se snad bála, že je neopatrným krokem probudí do nějakého děsivého šílenství, když pod bílou kápí zpozorovala elfí ucho. Odhrnula látku a zprudka dopadla na zem. Zpod kápě na ní hledělo bratrovo oko, zbytek jeho těla byl... Nebo spíš nebyl. Vzteky a smutkem zařvala z plných plic a zuřivě sekala do těl okolo sebe. Ormmoth jí chvíli sledoval a potom jí odtáhnul dál od hromady těl.

Díval se jí chvíli do očí a v její hlavě zněla slova temné řeči. Stále dokola, mohla to být klidně jeho oblíbená píseň... Po chvíli se uklidnila a začala rozumně uvažovat. Zkoumala ležící těla a snažila se najít nějaké alespoň trochu použitelné. To, co se tam stalo, se zřejmě stalo nedávno, což Galathee vlévalo trochu optimismu do duše. Po nekonečných minutách hledání konečně objevila tělo, které vypadalo použitelně.

Zběžně jej prohlédla – patřilo nějaké elfce, bylo kompletní a až na několik šrámů nepoškozené. Ormmoth ztuhlé tělo přesunul na místo, kde se neválely žádné ruce či podobné radosti a Galathea začala prohledávat batoh. Upravila opatrně polohu těla a odstranila z něj zbylé oblečení.

Ten rituál nikdy předtím neprováděla, nikdy také nemusela. Nadechla se a začala kreslit fialovým inkoustem po těle podle obrázku ve svých zápiscích. Stále cítila bratrovu přítomnost, tak předpokládala, že se s jeho duší stalo něco podobného jako s duší jeho otce ten den, kdy jí našli. Vyměnila inkoust za křídu a jala se kreslit obrazce po zemi. Vytáhla z batohu stínový kámen a položila jej elfce na hrudní kost. Začala šeptat a kámen se rozsvítil. Pulsoval a nasával z vesmíru duši Loriena, nakonec se vsáknul do těla.

Galathea s napětím pozorovala tělo. Zhluboka se nadechlo a posadilo se. Podívalo se na Galatheu a Ormmotha a nezačalo ječet. Podívalo se na sebe a lehce vyjeklo.

"Zdravím tě, sestřičko."

Galathea si oddechla a musela se zasmát tomu, jak vypadá její bratr jako krásná elfka a také tomu, jak vyděšeně se tváří. Lorien byl chytrý, jak už také kněží bývají a došlo mu, co Galathea udělala. Podíval se na své ruce. Příliš se od jeho původních nelišily.

Galathea svého sourozence objala.

"Musím ti sehnat nějaký hadříky."

"Ne, ne, netahej to z těch mrtvol..."

"Co je? Hadry nikdo hledat nebude. To možná na tebe čeká nějaký fešný snoubenec."

"No, spíš bych řekl, že je to ten chudák s rozpůlenou hlavou."

"Jak to víš?"

"No... Nevím. Prostě se to vynořilo."

"A asi bys měl mluvit jako holka, sestřičko. Jak se vůbec jmenuješ teď?"

"Hmm... Nejsem si jistý... Zní to jako Luniel."

"Myslíš, že ta holka bude chtít to tělo zpátky?"

"Asi ne, je už na druhé straně. Snad to má něco společného s tím, že tady leží skoro všichni její přátelé a jejich části..."

"Pamatuješ si vůbec, co se tady stalo?"

"Přitáhli nás sem nějací nemrtví černokněžníci, na nějaký pokus."

"Černokněžníci? Hajzlové, těm se nedá věřit..."

"No, vyrozuměli jsme z toho, že z nás chtějí vytahat duševní sílu nějakým speciálním způsobem, měli na to nějaký stroj, který měl mít snad stokrát větší efektivitu, než nejlepší černokněžníci. A potom přišli jiní nemrtví a začali se prát a potom nás ti původní začali vraždit, aby si na nás ti noví nic nevzali, a ti nemrtví se mezi sebou začali taky vraždit, všude létal oheň a stín..."

"A co se stalo s tebou?"

"Já – původní – o tom radši nechci mluvit, ale tys to viděla sama. A já – teď – zastavilo se mi srdce. Pak na mě padaly další mrtvoly, takže mě nikdo nemohl ještě pro jistotu něco udělat..."

"Dojemný příběh dámy, ale mě se tohle místo nelíbí. Co kdybych vás zanesl domů?"