Loreena, díl 1 - Holčička

13. listopad 2011 | 07.07 |

blog ›

Loreena byla kdysi dávno založena na serveru Czechdream jako černokněžnice. Existuje stále, ale kvůli duplicitě jmen jsem ji musela přejmenovat.

Ležela jsem na posteli a koukala do stropu. Měsíční světlo se dralo do pokoje, kde se odráželo od zrcadla. Zaslechla jsem nepatrné zašustění. Rosie! Natáhla jsem ruku a už mě po paži šimralo osm malých chlupatých nožiček. Usadila se mi na špičkách prstů a koukala na mě. Ani nevím, jestli pavouci myslí, ale je to fajn, mít někoho, kdo za mnou přijde, když je mi mizerně a jen tak kouká a nic nechce...

Pohlédla jsem na hodiny. Jakoby se ten čas zastavil, ne a ne usnout... Hrála jsem si ještě chvíli s Rosie, když vtom jsem zaslechla těžké kroky na ulici. Kdo může v tuhle hodinu chodit po městě? Ze zamyšlení mě vytrhlo hlasité bušení na dveře. V ložnici rodičů se rozsvítilo. Vylezla jsem z postele a přiložila oko k díře v podlaze. Viděla jsem nějakého orka v hezkých šatech, což mi bylo divné. O něčem se s tatínkem dohadovali. Maminka si protírala oči a zakrývala se přikrývkou.

"Je úplněk. Pamatuješ si, co jsi měl sehnat?"

"Ano. Už jsem ti řekl, ať mě vynecháš. Do toho nejdu. Nevím, jestli to tvoje zelená hlava nepochopila, ale můžu ti to klidně zopakovat."

"Moje zelená hlava to pochopila, můžu ti do tvého přerostlýho ouška zašeptat, že mě to ale vůbec nezajímá!"

"Nebudu riskovat jenom proto, abys ukojil svoje touhy. Všechno je pod zámkem, v trezoru a nemám se k tomu jak dostat."

"O vás se říká, že jste inteligentní, tak sis mohl najít způsob."

"Jestli hned nevypadneš, Osside, najdu způsob, jak ti pomoct."

"Máš to jasný, mě dlouho štvát nebudeš!"

0pt;font-family:"Arial","sans-serif"">

Ork pozvednul ruce a začal něco říkat. Tátovy oči zaplály, zkřížil ruce a začal cosi šeptat. Skoro ve stejný okamžik vyrazil z orkových rukou šedivý plamen a z táty vyšlehlo bílé světlo. Šedivý plamen se svezl a narazil do zdi, kde po něm zůstala černá stopa. Kolem táty začala kroužit bílá světýlka. Ork cosi mumlal a taťka se mu díval upřeně do očí. Najednou se svalil na zem a začal vykašlávat krev. Skoro jsem vykřikla, musela jsem se kousnout do ruky, abych nezačala křičet. Už jsem to nesledovala, po tváři mi tekly slzy a jenom jsem slyšela, jak maminka vyskočila z postele a rozběhla se k tatínkovi. Potom jsem slyšela už jenom smích toho zeleného hajzla Ossida...

Chtěla jsem se podívat dolů, ale nechtěla jsem vidět to, čeho jsem se bála. Chtěla jsem vidět tu zelenou obludu v krvi a nad ní usmívající se rodiče, ale tušila jsem, že tohle neuvidím.

Odešel. Sebrala jsem odvahu a sešla po schodech dolů. Musela jsem se zase zakousnout do ruky. Rodiče leželi v krvi na podlaze a v očích měli strach, děs a bolest. Poklekla jsem k nim a zavřela oči. Natáhla jsem ruku a chtěla jsem cítit aspoň slabounký tep srdce...

Za tohle zaplatí! Rozbrečela jsem se na podlaze. Z ruky mi tekl tenký pramínek krve, prokousla jsem si kůži. Nesnáším orky, nenávidím je, vůbec nevím, proč mi rodiče říkali, abych je zdravila... V srdci jsem měla smutek a vztek, byla jsem najednou tak sama... Nebo ne? Otočila jsem hlavu a na rameni mi seděla Rosie. Aspoň ona je tu se mnou. Pohladila jsem její chlupatý tlustý zadeček.

"Ty se máš, Rosie. Běháš po pokoji, občas něco sežereš a když si zabiješ fešáka, není ti to líto... Počkej, kam jdeš?"

Rosie pootevřenými dveřmi vyběhla ven. Nikdy neutíká ven, když na ní mluvím, tak jsem se za ní rozběhla jen v noční košili a v pantoflích. V té chvíli mě ani nenapadlo, jak je šílené věřit, že mě chce můj pavouk někam zavést, tak jsem prostě šla za ní. Běžela až na samý okraj města, těsně u hradeb stál malý dům, nenápadný a tichý, jen jedno okno skoro u země zářilo. Opatrně jsem nakoukla dovnitř a musela jsem se zase zahryznout do ruky. Byl tam Ossid a ještě nějací další orkové. Ossid seděl v kruhu a něco jim vysvětloval. Vzpomněla jsem si na hodiny toho jejich chrochtání, ale moc jsem nerozuměla významu těch slov. Rozhodla jsem se ale, že ho budu sledovat...

Zpět na hlavní stranu blogu