Irśai, část 18 - Šťastné a veselé... Rabování.

Rozloučili se s medvědy a se sluncem v zádech se vydali dál, představovali si, jaké poklady se asi skrývají v chajdě mocné čarodějnice. Irśai si cestu užívala, konečně se nemusela ohlížet, jestli za ní neteče voda. Čerstvý vítr rozehnal šedobílé mraky a obloha byla krásně modrá. Všechny obklopovala dobrá nálada, když vtom se Irśai s Jeanette propadly do nastražené pasti. Irśai nestihla ani nic proklít a už seděla v navlhlé hlíně a s překvapením zjišťovala, kde se vlastně ocitla. Přemýšlela, koho proklít za tohle, a škrábala se z jámy. S nelibostí pohlédla na muže, který na ně mířil kuší. V křoví zahlédla další pohyb. Usoudila tedy, že pro jednou by jej nemusela hned zapálit.

"Co chcete a co je tohle za blbost?"

"Nooo... Třeba chceme ten tvůj meč."

"Tak to si nemyslím. Hele, nechcete třeba pomoct přepadnout někoho jiného a nás nechat na pokoji?"

"Jsme přepadli vás..."

Irśai pomalu začala docházet trpělivost. Říct víc než dvě věty proto, aby někomu vysvětlila, že bude lepší ji neprovokovat k ohnivým myšlenkám, považovala za pobuřující. Jeanette se usmála na muže a začala s ním mile konverzovat, což Irśai nechápala. Vůbec jí nebylo jasné, proč ještě ti pošetilí blázni, kteří se je pokusili chytit do tak ubohé pasti, nehoří jasným a hlavně velikým plamenem... Nicméně hraběnce se její umění dařilo a za malý okamžik si muže s mrknutím oka odváděla do nedalekého křoví. Prý probrat jejich situaci. Diskuze se zřejmě poněkud zvrhla, neboť za malý okamžik se z křoví ozvalo nelidské zařvání. Byl to asi takový řev, jako když někdo někomu zaryje něco velice ostrého někam, kam se to velice nehodí. Irśai se zlomyslně ušklíbla, když ji napadlo několik kombinací, z nichž každá obsahovala hraběnčiny nehty a rozběhla se k druhému křoví před nimi, kam Corwin hodil dýku. Několika zuřivými pohyby udělala z hustého keře něco jen vzdáleně podobné zdravé rostlině, napřáhla se, udeřila a z křoví vystříknul proud jasně červené krve. Zářivě rudá tekutina vypadala jako divoký oheň, zkropila suchou trávu a po chvíli bezmocného třesení a několika Corwinových kamenech se křoví přestalo třást docela.

Odpočinuli si, očistili zbraně od krve a vyrazili dál na cestu. Čím víc se blížili k domku v bažinách, tím byla Irśai neklidnější. Voda ve vzduchu je zlo. Voda kdekoliv kolem ní je zlo. Snažila se myslet na něco příjemného. Napadlo ji, že vlastně vůbec neví, jestli její nenarozené dítě má rádo vodu. Doufala, že děti vodu nesnáší, nikdy totiž nebyla s dětmi tak dlouho na to, aby věděla, co mají rády. Tušila, že oheň musí milovat každé dítě, a když ne oheň, tak víno určitě... Pak by také děti mohly mít rády sladké. Vzpomínala si, že jako malá chodila rodičům krást fialové a červené bonbóny.

Usoudila, že by si s malým dítětem mohla rozumět a svět byl najednou sušší...

A také konečně dorazili k domku čarodějnice. Corwin je zastavil a začal prohledávat jeho okolí jako cvičený pes, větvemi označoval místa, která se mu nelíbila. Druidka Sineat potvrdila, že ta místa jsou opravdu podivná a budou to nejspíš magické pasti, které není radno provokovat. V domku čarodějnice bylo ještě několik zlomyslně nastražených pastí – lahvičky s kyselinou coby vřelé přivítání nezvaných hostů a pár zařízlých prken v podlaze. Ale jinak domek vypadal docela útulně, pod malým oknem stál široký alchymistický stůl se spoustou zkumavek, v některých tiše vyčkávaly záhadné tekutiny různých barev, jiné stály dnem vzhůru na jemné bílé utěrce. Ve stojanu byly zapíchnuté nože seřazené podle velikosti, pečlivě vyleštěné a naostřené. Irśai procházela po domku a prohledávala zásuvky, skříně a skříňky. Tiše doufala, že objeví něco zajímavého, knihu o magii, pohádkovou knížku nebo aspoň nějaké slušnější oblečení. Její šaty z pavoučího hedvábí zažily příliš vody a bylo to na nich vidět, na několika místech měly dokonce méně látky, než krejčí zamýšlel.

Do dveří vysoké skříně stačilo jenom dvakrát kopnout, povolily a otevřely se. Irśai zvedla ze dna skříně jeden batoh, který vypadal pohodlně, sbalila do něj dvoje šaty, boty a nějaké jídlo, co našla v prvním pokoji, a zkoumala, jak by se domek dal nejlépe zapálit. Tohle si rozhodně nenechá vzít, když už se nemohla vyřádit na čarodějnici, nechá lehnout popelem alespoň její chýši.

Znuděně bodala scimitarem do dřevěné podlahy, když vtom trámky pod ní a Jeanette zapraskaly a obě se propadly dolů. Než se rozkoukaly, ze země se vymrštil had a zakousnul se Irśai do nohy. Ohnala se po něm a rozpůlila jej, ani nevěděla jak. Pomyslela si, že hned našla další z důvodů, proč by tahle chajda měla shořet na popel. Corwina přilákaly zvuky boje, nakouknul do propasti skrz přelámané trámy a zazubil se.

"Jídlo!"

Irśai po něm hodila obě půlky mrtvého hada a škrábala se nahoru do pokoje. Už se těšila, až to všechno zapálí...