Sayonara | Irśai, část 19 - Hoř chatičko, hoř!

Irśai znuděně popocházela po domku a rýpala do všeho scimitarem. Hledala všechno, co by mohlo nějak slušně hořet, až se zastavila znovu před skříní. Nůše z proutí. To by šlo. Jeanette se na ni podívala a usmála se.

"Nechceš si ji vzít na svoje dítě?"

"Ne proč? Přece půjde samo, ne?"

"Irśai, děti nechodí, děti leží, brečí a jedí."

"Co? Děti neumí chodit?"

"Ne. Vezmi si na něj tu nůši."

Irśai se zamračila, vzala si nůši a zakopla za sebou dvířka. Děti nechodí a brečí. To netušila, nepamatovala si, že by někdy nechodila. Že brečela, to ano, většinou když něco provedla a bála se, že se někdo bude zlobit. Proč si tedy vůbec někdo pořizuje děti? Sedla si na postel, vzala batoh a chtěla si z dlouhé chvíle zahrát na flétnu. Šátrala rukou v kapse, kam flétnu před chvílí dávala, ale flétna nikde. Zaklela a v tu chvíli ji batoh kousnul. Zařvala, proklela čarodějnici už jen ze zvyku a snažila se batoh setřást. Vyšplhal jí až po rameno a Irśai to nebylo ani trochu příjemné. Zavřeštěla a odněkud přiběhl Corwin, aby jí pomohl se zdivočelým batohem. Za okamžik už hladová věc ležela nehybně na zemi. Irśai do batohu šťouchla scimitarem, ale ani se nehnul. Chtěla jej spálit, ale napadlo ji, že taková věc se může hodit, vzala si tedy druhý batoh čarodějnice a opatrně jej zkoumala. Nic zvláštního nedělal.

"Corwine, strč tam ruku."

Corwin se na ní podíval, chvíli sledoval vlastní ruku a pak si začal povídat sám se sebou.

"Corwine, to ať tě ani nenapadne. Doufám, že vidíš, jaká je to blbost."

"Jo, no jo..."

Irśai chvíli nechápavě sledovala hobita, který zřejmě trpěl samomluvou více než by bylo vhodné, a dál po očku sledovala batoh. Visel za popruh na scimitaru a zřejmě se nechystal na nikoho zaútočit. Corwin do něj hodil kámen, který pak bez problémů vyklepal, a nasadil Irśai batoh na hlavu. Lekla se tmy, ale než stihla Corwinovi vynadat a batoh sundat, s ulehčením zjistila, že batoh se jí nesnaží nijak ohrozit. Prohlédla svoje věci a smutně sklopila uši. Flétna se neobjevovala. Zřejmě ji ten nenažraný batoh sežral docela. Naskládala všechno do nůše a s nepatrnou nadějí zkusila prohledat ještě jednou čarodějnický domek, ve skrytu duše doufala, že stará babizna přece jenom nebyla tak ohavná a schovávala někde něco jako flétnu. Za hromadou hadrů v rohu našla starou kytaru. Matně si vzpomínala, že kdysi dávno někoho hrát viděla, tak se usadila na postel a zkusila hrát. Moc jí to nešlo, kytara v jejích rukou zoufale drnčela a poněkud falešné tóny trhaly všem přítomným kromě Irśai uši, ale to ji nevadilo. Potřebovala se nějak uklidnit a zabavit, aby nemusela myslet na to, proč trčí v pustině... Corwin skákal po pokoji a zřejmě se také zrovna nebavil.

"Irśai, pojď zapálit hospodu."

"Jakou? Proč?"

"No ten hostinskej leje do piva něco hrózně moc divnýho. Igor ho taky nemá rád."

"Divnýho? Myslíš jako třeba pivo?"

"No ne, dal jsem si tam jedno a pak jsem se probudil skoro mrtvej uprostřed bažin."

"Si příště dej dětskou porci. Ráno si zapálím tuhle chajdu a pak uvidím."

Corwin se na ni nehezky zadíval, zřejmě se jej dotkla poznámka o dětském pivu, nicméně Irśai si hobita nevšímala a dál hrála na kytaru, která si postupně na její hru zvykala. Když už neviděla na struny, odložila kytaru k posteli, přikryla se a okamžitě usnula. Spala klidně až do rána, spánkem tak hlubokým, že i kdyby ji pronásledovaly nějaké noční můry, nepamatovala by si je...

Probraly ji až zvuky bubnů. Chvíli jen tak ležela na posteli a přemýšlela, odkud se jen můžou brát. Když nepřestávaly, vzala scimitar a vyšla před domek. Nic neobvyklého neviděla, tak se vrátila do chatky a hledala cokoliv hořlavého, skládala všechno možné na postel a těšila se na oheň. Potměšile snášela hadry, papíry, pergameny, proutěné košíky a jiné hořlavé harampádí, co našla. Vyhnala všechny ven, postel prohýbající se pod tím vším podpálila a raději chatku také opustila. Oheň sice nejdřív moc nehořel, ale za necelou hodinu chatka hořela mohutným plamenem, Irśai nechávala korálovku prolézat mezi svými prsty a kochala se pohledem na hořící příbytek té, která jí způsobila tolik nepříjemností. Usmívala se a byla spokojená. Víc než spokojená. Tenhle oheň jí vynahradil obě nedobrovolné koupele za poslední měsíc, tak jen stála a napůl ucha poslouchala Corwinovo znuděné rýpání.

"Vážně chceš koukat, jak to hoří?"

"Jo."

"Ale to bude hořet hrozně dlouho!"

"Hmmm..."

"Můžeš zapálit tu hospodu."

"Hele, víš, že když zapálíš barák a ten shoří, objeví se tam nahatá trpaslice?"

Corwin se zamyslel. Bylo na něm vidět, že se zamyslel opravdu usilovně. Irśai původně ani nedoufala, že by jí taková blbost mohla projít, Corwina ale zřejmě myšlenka nahé trpaslice zaujala natolik, že jen nadšeně hleděl na plápolající chatku a zasněně se usmíval. Irśai vytáhla kus masa a pohodlně se s ním usadila na suchý kmen. Ani se nestihla nasnídat, Corwina najednou zasáhnul šíp a nedaleké křoví se zavlnilo. Irśai popadla jídlo a všichni se schovali se za hořící domek, po chvíli k nim dopadly další dva šípy. Corwin při úprku šlápnul do jednoho podezřelého místa, které Sineat označila jako magickou past a zem kolem něj ztmavla a stín zamířil ke křoví. Opatrně jej pohledem sledovali, pomalu se sunul po zemi a za okamžik se z křoví ozval opravdu zoufalý výkřik. Irśai napadlo, že by mohla šlápnout do další z magických pastí, opatrně došla k podezřelému místu a špičkou scimitaru rýpla do země. Nic se nestalo, tak se místa zlehka dotkla nohou a zase ucukla. Půda ztmavla a stín se začal sunout k Irśai. Instinktivně po něm hodila ohnivou kouli, ale stín nezpomalil, ani nezměnil směr. Najednou ze země vyrazil napůl shnilý pařát a chytil Irśai za nohu. Vyjekla a ohnala se po tom scimitarem, Corwin se otočil a hodil té divné věci kámen. Zaškubala sebou a rozpadla se na prach. Irśai se otřásla a otřela pramínek krve stékající po její noze.

Corwin se opatrně plížil ke křoví a po chvíli zavolal na zbytek své skupiny. Za malý okamžik všichni hleděli do očí mrtvého vojáka. Evidentně mu nemohlo být víc než třicet let, jeho kůže však byla křídově bílá, vlasy šedivé, oči zešedlé a staré, z jeho těla dokonce upadávaly kusy masa. Irśai se odvrátila. Všechno vidět nemusela... Vydali se dál po cestě směrem ke kouři a po cestě našli ještě jednoho mrtvého vojáka, který vypadal stejně jako jeho společník v křoví. Irśai se zatřásla při představě, co hrozného tu muselo řádit...

Konečně dorazili k táboru, který zdálky viděli. Skryli se v křoví a chvíli jej sledovali. Lidé chodili sem a tam, kácely stromy a přikládali na oheň. V jejich erbu byl kříž ověnčený plameny a to Irśai připadalo milé. Třeba konečně narazili na někoho, s kým bude možné normálně mluvit, aniž by je chtěl okrást. Irśai se s ostatními chvíli dohadovala v křoví a pak se s Igorem a Jeanette vydali pozdravit nejbližší skupinku. Irśai se postavila před muže a pozdravila.

"Zdravím!"

"Pánbu. Kde jste se tady vzali?"

"Už nějakou dobu tady bloudíme a nemůžeme se dostat do žádného města."

"A co se vám stalo?"

"Potloukají se tady podivné věci. Chodící stíny a tak."

Muži se po sobě významně podívali a Jeanette ji kopla nenápadně do kotníku. Usmála se na oba muže a odsunula Irśai stranou.

"Mluvíte o věcech, o kterých se nemluví. Půjdete s námi."

"Pánové, my bychom se jenom potřebovali dostat do Paříže."

"Paříž? Co to je?"

Hraběnka znejistěla. Potřásla vlasy a uhladila si šaty.

"Přeci hlavní město Francie. Paříž. Město krásy a elegance."

"Litujeme, dámo, hlavní město Francie je už několik století Fort Grenouille. A víte vůbec, kdo my jsme?"

"Noo... Nevíme, kdo jste?"

"My jsme Svatá Inkvizice a vy půjdete s námi."