Irśai, část 20 - Inkvizici opravdu nikdo nečeká...

Vojáci Irśai, Jeanette a Igora vedli táborem. Všude kolem nich pobíhali vojáci, přikládali na ohně, přenášeli zbraně, a když je spatřili, předstírali, že je nevidí. Irśai měla neblahý pocit, že považovat tyhle lidi za přátelská stvoření nebyl zrovna nejlepší nápad, co kdy dostala. Nenápadně si upravila vlasy, aby si při náhodném pohybu nikdo nevšimnul jejích uší a rozhlédla se. Odhadovala, že kolem může být několik stovek vojáků. Kráčeli po vypálené zemi mezi bílými stany, u některých stáli přivázaní koně, kteří občas nervózně zafrkali. Zastavili se před zlatě zdobeným stanem hlídaným dvěma strážnými v plátové zbroji a vojáci, kteří je doprovázeli, trochu poodstoupili. Zlaté lemy bílé plachty provizorních dveří se zavlnily a ze stanu vyšel muž v černé kutně. Vojáci sklopili hlavu, poklonili se a rychle zmizeli. Irśai si všimla Jeanette, která také sklopila hlavu a i když v ní všechno vřelo, udělala totéž. Stráže v plátové zbroji je přejeli pohledem a pustili je do stanu. 

Uprostřed stanu stál stůl potažený bílým plátnem, prohýbal se pod hromadami jídla a pití. Na ostatních stolech ležely mapy Francie. Irśai zavzpomínala, jak se mezi sebou zdravili lidé, které potkala, a pozdravila. Čtyři muži postávající ve stanu se k nim otočili. Otázky. Pořád ty samé hloupé otázky, jako kdyby mohli vědět, kde jsou a co se v těchto lesích děje. Jeanette se snažila jim vysvětlit, že pochází z urozeného rodu, ale jak se zdálo, nechápali.

"Musíte mě znát. Jsem Jeanette de Montbleu."

"Nikdo tady podobné jméno neslyšel."

"Ukážu vám to na mapě."

Jeanette si vzala mapu a našla svoje panství. Muži se po ní podezíravě podívali a odvětili, že v těch místech rozhodně žádné takové panství není. Irśai se zarazila, podívala se na jednoho z mužů a řekla, že se Jeanette praštila do hlavy. Ten pohledem přejel ji a Igora a zaměřil svou pozornost.

"A vy jste odkud, mladá paní?"

"Nejsem odsud. Přišla jsem z východu."

"A to přesně z jakého panství?"

"Nejsem z Francie."

"A vy, pane, vy jste kdo? A odkud jste se k nám dostal?"

"Jmenuji se Igor a jsem z Ruska."

"Tam ale není moc zbožných lidí. Myslím, že budete potřebovat naučit víře."

Když je vyptávání přestalo bavit, vytáhli odněkud klády s otvory a beze slova je nasadili všem třem na zápěstí. Irśai zalapala po dechu a oněměla. Čekala od lidí spoustu věcí, ale tohle... Zamrkala, odkašlala si a nevěřícně si prohlédla muže, který ji tu věc nasadil.

"A to má být jako co?"

"Pro vaši bezpečnost.

"

"Prosím?"

"Takový místní zvyk."

Odvedli je do železné klece a zamkli je. Irśai nevěřila svým očím. Přišla s dobrým úmyslem, nikoho nechtěla podpálit a oni se k ní chovají jako k nějakému zločinci? Bezdůvodně? Hnojaři jsou to, sprostí hnojaři! V kleci vedle nich si všimla elfa zkrouceného do klubíčka. Přistoupila ke stěně klece a prohlédla si ho. Po celém těle měl podlitiny a popáleniny. Dlouhé vlasy mu padaly do obličeje zamazaného od sazí a popela a sledoval tiše okolí. Irśai se posadila na zem a zašeptala elfsky.

"Slunce tě provázej."

"Tebe také," syknul elf.

"Proč jsi tady?"

"Jsou to barbaři, nesnášejí elfy. Nesnášejí vlastně všechny, kromě lidí. A i o tom bych pochyboval."

"To ti udělali oni?"

"Kdo jiný? Mají zvláštní způsoby."

"Víš co, kdyby nás náhodou napadlo, jak se odsud dostat, tak ti dáme vědět."

Elf se na ni podíval jako na dítě, které jde večer spát a doufá, že se přes noc stane zázrak, a zavřel oči. Po chvíli ke kleci přistoupil voják, přejel mečem po železných prutech a zašklebil se na ně. Irśai se na něj podívala, naklonila hlavu na stranu a zakřičela na muže.

"Chceme ven!"

"Radši se dobře vyspěte. Zítra vás čeká slyšení."

"Slyšení? Nic jsme neprovedli, jen procházíme a zacházíte s námi jako se zločinci," odpověděla Irśai a vztekle se ohnala po Jeanette, která do ní šťouchala. Snad si nemyslí, že bude mlčet a poslouchat nějaké sedláky.

"Říkáte zvláštní věci."

"Proč bych nemohla? A taky chceme jídlo."

Voják se znovu ušklíbnul, přesně tím sedláckým způsobem, který Irśai právě začala nesnášet. Hodil do klece půl bochníku starého chleba a vak s vodou a Irśai vztekle praštila do kování mříže.

"To snad nemyslíte vážně! To je jídlo? A jemu nic nedáte?" ukázala směrem k elfovi, který se zřejmě snažil myšlenkami uprchnout někam hodně daleko.

"Vždyť je to zvíře."

Irśai zalapala po dechu.

"Zvíře? Pokud vím, zvířata chodí po čtyřech a jsou chlupatá! A vůbec, sundáte nám tu blbost z rukou?"

Znuděně vzdychnul a sundal jim klády z rukou. Irśai jej sledovala a čekala nějaký podraz. Pohledem propalovala jeho zbroj a doufala, že se mu ze všeho toho dobrého jídla, kterým se cpou, udělá špatně a zvrací se k smrti. Odešel. Irśai znechuceně ohlodávala suchý chleba a smutně koukala na elfa, zřejmě se na něm ti sedláci vyřádili víc, než je na přivítání vhodné. Zbystřila, když se voják, který jim hodil chleba a vodu, přiblížil ke klecím.

"Ty," ukázal na Irśai, "půjdeš se mnou."

"Proč?"

"Náš kněží si s tebou chce promluvit."

Nasadil jí na ruce opět kládu a jako vzteklé zvíře ji vedl do jednoho ze zdobených stanů. Odhrnul závěs, dloubnul Irśai do zad, zavedl ji před čtyři muže v černých kutnách, poklonil se a rychle zmizel. Irśai zbledla a doufala, že si toho nikdo nevšimne. Narovnala se a snažila se všem přítomným koukat přímo do očí. Nechtěla jim dát nic zadarmo a už vůbec neměla zájem o to, aby si na ní nějaká banda přihlouplých sedláků dokazovala svou nadřazenost. Přistoupil k ní jeden z mužů v kutně.

"Proč mluvíte jazykem těch psů?"

"Prosím?"

"S tím dobytkem jste mluvila jeho jazykem."

"To se nesmí?"

"Většina lidí to neumí."

"Hmm. Něco jsem pochytila."

"Zajímavé. Něco pochytila. A to jen tak něco pochytíte a hned mluvíte plynně s tím psem?"

"Vy když něco slyšíte, tak si to nepamatujete? Vlastně asi ne, když se mě musíte ptát stokrát na to samé."

"A jste vůbec člověk?"

"Můj otec byl člověk, tak co myslíte?"

"A vaše matka byla také člověk?"

"Moje matka byla velice inteligentní a krásná žena."

"A byla člověk?"

"Ano," odpověděla Irśai a uvnitř se pozvracela.

"Možná byste se u nás mohla posadit."

Pokynul rukou a dva muži v rohu se rozestoupili. Za nimi stál opravdu nehezky vypadající stroj se spoustou páček a převodů. Irśai přejel mráz po zádech a roztřásla se. Hledala rychle nějaký pevný bod, kterého by se zachytila, aby se strachy nerozbrečela. Oheň. Jestli se z toho dostane, zapálí takový oheň, na který budou všichni sedláci s hrůzou vzpomínat ještě několik generací. Nadechla se a snažila se, aby její hlas zněl co možná nejpevněji.

"Ne."

Muž se usmál, poodhrnul kápi a položil jí ruku na rameno. Zatmělo se jí před očima, a když se znovu rozhlédla kolem sebe, zjistila, že je připoutaná k onomu hrozivě vyhlížejícímu stroji a sklánějí se nad ní čtyři mužské postavy v kápích. Dala by téměř cokoliv, kdyby měla volné ruce a mohla je zapálit. Jeden z nich se na ni usmál a promluvil klidným hlasem, který Irśai přiváděl k šílenství.

"Kde jsou nějaká města?"

"Jaká města? Nevím, na poslední město jsme narazili někdy před půl rokem..."

"Myslím, že si to špatně pamatujete. Asi budete potřebovat malé osvěžení paměti."

Zasmál se ledovým smíchem. Zatočil klikou, ve stroji zapraskalo, převody zavrzaly a Irśai projela tělem prudká bolest. Zařvala z plných plic a zalapala po dechu. Zhluboka dýchala a snažila se zadržet slzy bolesti. Nikdo ji neuvidí poraženou, zapálí je všechny, jen co k tomu bude mít vhodnou příležitost...

"Vzpomínáte si už na nějaká města?"

"Jsou tady jenom bažiny, skály a podobné blbosti!"

"Hmmm, bažiny... A co v těch bažinách žije?"

"Co já vím? Občas jsme zaslechli vlky."

Muž znovu rozpohyboval soukolí děsivého stroje. Zlověstně zavrzal, zacvakalo v něm a Irśai se prohnula bolestí, co jí to řemeny omotané kolem rukou a nohou dovolovaly. Křičela a nadávala. Slyšela, že tihle barbaři mučí svoje oběti ohněm, tak kde jsou plameny?

"Přiběhl k nám jeden z našich vojáků. Byl vyděšený."

"A co já s ním mám společného? Jste mu měli přečíst pohádku o statečném vojákovi!"

"Byl vyděšený, protože dva jeho kamarády zabilo něco hrozně divného. Vysálo to z nich život."

"Vždyť jsem říkala, že se tady pohybují divné věci. Posloucháte mě vůbec?!"

"Říkal, že vás viděl u hořící chaty."

Irśai zamrazilo. Zapojila fantazii a přemýšlela, jak se vylhat z tohoto. Zamyslela se, jaký důvod může někdo mít proto, aby stál u hořící chaty.

"Jo, to je pravda, viděli jsme zdálky něco hořet, tak jsme se tam šli podívat."

"Proč?"

"Báli jsme se, že by tam někdo mohl umřít, ale když jsme přišli blíž, neslyšeli jsme žádné volání o pomoc."

"A dál? Líbí se vám oheň, slečno?"

"Ne, nelíbí," odpověděla Irśai a doufala, že konečně přijde ono mučení ohněm, na které se těšila, a modlila se, aby se její milované božstvo neurazilo a pochopilo, že to, co právě pronesla, řekla jenom proto, aby se konečně nějakého ohně dočkala...

Muž se zadíval do ohniště uprostřed stanu a s nepřítomným výrazem vytáhnul z plamenů doruda rozžhavené železo. Sledoval, jak jasně bílý kov pomalu žloutne a oranžoví a přiložil jej k zápěstí vyděšené Irśai. Zařvala, jako kdyby ji topili ve žhavé vodě, její jekot se nesl táborem a budil vojáky ze spánku. Připadalo jí, že měla žhavý kov na zápěstí celé hodiny, už pomalu omdlévala bolestí a vysílením, když vtom do stanu vpadnul voják v plátové zbroji, uklonil se a nervózně promluvil.

"Promiňte, že vyrušuji. Útočí na nás, posily zřejmě nedorazí včas."

Muži se namístě otočili, odešli a Irśai se konečně ocitla sama. A za zvuku dopadajících kapek deště usnula...