Irśai, část 22 - Tmou...

Irśai se vznášela nocí a užívala si jemný vítr, kterým proplouvala. Cítila se lehce jako pírko, jediná věc, po které v ten okamžik toužila, byl alespoň malý plamínek. Letěla dál a sledovala krajinu pod sebou. Po chvíli plachtění v tichu se pod nimi objevily planoucí městské hradby, v ulicích hořícího města Irśai rozeznávala jednotlivé postavy a mimo jiného také lidské vojáky. Hnojaři... Dolétla k jednomu z elfů a zlehka se dotkla jeho ramena.

"Co je to za město? Elfí?"

"Nejen elfí. Trpaslíci, gnomové, lidé... Teď zrovna i Inkvizice."

"Aha... A kam teď letíme?"

"Do Posvátného háje. Ale tam nemůžete. Jenom jedna z vás, ta elfka."

"A ty jsi kouzelník, že?"

"Ano."

"A víš něco o ohni?"

"My se ohni raději vyhýbáme."

"Občas když zapálím oheň, vidím v něm ohnivého elfa. Nevíš, co by to mohlo znamenat?"

"Chce s tebou asi komunikovat. Jazykem ohně."

"A mohla bych se ho někde naučit?"

"Mohla..."

"Kde?"

"V jedné vesnici nedaleko. U jednoho mistra."

"Je to elf?"

"Gnom."

"A naučí mě ten jazyk?"

"Snad..."

"Děkuju."

Irśai se odrazila a plachtila dál tmou. Potěšená, že je snad zase o krok blíž svému přání. Najednou kolem nich prolétnul šíp. Irśai se otočila a instinktivně hodila ohnivou kouli po nedaleké strážní věži a plachtila dál. Pokračovala by v cestě dál, kdyby Sineat nahlas nevykřikla a cosi ji nezačalo stahovat pryč. Zaostřila do temné noci a hodila ohněm po síti, která elfku držela. Trefila se, ale silné provazy držely opravdu pevně. Rozběhla se vzduchem za Sineat a připravila se k boji. Ta se pokoušela cosi kouzlit, ale zapotácela se, když ji Corwin trefil kamenem do zad. Ve tmě rozeznala tři postavy stojící na plošině věže, které výhružně tasily meče. Vší silou mrštila po jednom ohnivou kouli a uskočila před šípem, který se jí ale zapíchnul do ruky. Sykla bolestí a skousla rty. Otočila se a křikla na hraběnku.

"Jeanette! Nestůj a pojď sem. Je tu spousta chlapů!"

Jeanette si zamyšleně pohladila bradu a vydala se směrem k nim. Irśai si pomyslela něco velice nelichotivého a uhnula se před dalším šípem. Jen tak tak, zapíchnul se do kmene stromu, který stál za ní. Hodila rychle ohnivou kouli po dalším vojákovi, a když viděla, že Corwin s Igorem zneškodnili zbylé dva muže, snažila se dýkou rozřezat silné provazy sítě.

Sineat byla rychlejší, kolem Irśai prolétly další dva šípy. Křikla na ostatní a sama se stáhla do černočerné tmy. Přece jenom se naučila, že na místech, kde létají šípy, není radno se zdržovat déle, než je nutné.

Dotkla se zápěstí, z kterého trčel šíp. Zabolelo a rána začala znovu krvácet. Zakousla se do koženého popruhu, ulomila špičku šípu a zbytek vytáhla, v tu chvíli začala krvácet ještě více. Zaklela, utrhla kus plátna a zavázala ránu. Přemýšlela, kde bude moci zapálit oheň a vydala se ke zbytku své skupiny. Konečně doběhla vzduchem k elfům, počkali na Sineat, Igora a Corwina a vystoupali výš, aby zmizeli z dosahu věží. Doplachtila k Igorovi a lehce do něj strčila.

"Igore! Co tvoje božstvo?"

"Prosím?"

"Je taky takové krvelačné, jako to božstvo těch pošuků, co nás chtěli zabít?"

"To není krvelačné božstvo."

"Takže ty máš jiné božstvo?"

"Můj bůh není krvelačný."

Irśai toho o náboženství lidí moc nevěděla, věděla o něm dokonce méně než o samotných prostých lidech a to bylo co říct. Přejela Igora podezíravým pohledem a odskočila do tmy. Přece jenom ji zachránil z toho hrozného stanu, tak by na něj nemusela být hned tak hnusná...

Svítalo. Svítalo a obzor se barvil doruda. První sluneční paprsky provrtávaly oblohu a propichovaly obláčky, které zčervenaly a vytvořily v dálce plamennou korunu okolo slunce. Elf letící vedle ní ji vzal za ruku a naznačil jí, že se blíží k Posvátnému háji, do kterého je všem kromě druidů vstup zakázán. Ukázali jim směr k vesnici a zmizeli v podrostu kouzelného hvozdu. Kromě Sineat se tedy všichni vypravili do nedalekého hostince. Irśai se představa elfí hospody náramně líbila, představovala si ohromný steak a jemné elfí víno, které si objedná, a zasnila se...