Neodolala jsem a napsala jsem další kousek Leařina příběhu. Tato část už popisuje začátek našeho lipenského putování. Enjoy!
Dny míjely, roky se vlekly a Leara i ostatní kouzelníci dělali všechno proto, aby uhájili jeden z mála ostrůvků svobody, který nebyl poskvrněn věčnými intrikami a příkazy Lolth. Zabíjeli, když museli, rychle a nenápadně, aby nevzbudili přílišnou pozornost. Jednou se stalo, že Daerius svým výzkumem vzbudil pozornost ne zcela neschopné kněžky, která vycítila svou příležitost a začala se o akademii zajímat. Díky léčce ji však zavřeli do protimagické klece, kde kněžku potom zabili a okradli. Když Leaře bylo čtyřicet dva let, Daerius si ji zavolal k sobě do pracovny. Vstoupila do místnosti a čekala, až Daerius dokončí experiment. Po jeho stole byly rozložené různé magické přístroje, baňky a alchymistické nářadí. V jedné z baněk se vařila temně modrá kapalina, její páry stoupaly a kondenzovaly v jiné nádobě, kde kapalina zfialověla. Daerius si zapsal několik několik poznámek a otočil se k ní.
"A, tady jsi, to je dobře," odložil pero a zavřel kalamář, "zjistil jsem několik zajímavých věcí. Na severu existuje Ledový kontinent, Ledozem. Cítím odtamtud ozvěny magického svolávání a rád bych o tom zjistil víc."
"A?"
"Potřebuji, aby ses vydala na povrch a prověřila to, abys o tom zjistila co nejvíc. Víš o povrchu a jeho obyvatelích nejvíc z mých učňů a zmiňovala ses, že by ses tam ráda podívala. Budeš potřebovat najít někoho, kdo o nás nemá nejhorší mínění, aby ti pomohl se dostat do Ledozemě."
Leara oněměla. Vždycky se chtěla vydat na povrch a teď, když ji tam Daerius posílal, došly jí slova. Stála na místě a nevěděla, na co dřív pomyslet. Daerius k ní přistoupil a vtisknul jí do ruky amulet temných elfů. Moc dobře věděla, co ten šperk umí – černý očarovaný drahokam, okolo kterého se ovíjel stříbrný drak s rudýma očima a zeleným kamenem v tlamě, umožňoval temným elfům přežít pod slunečními paprsky a chránit je i jejich očarované vybavení. Podal jí ještě kožený váček s penězi a dal jí čas, aby si zabalila.
Sbalila si pár nejdůležitějších věcí, napsala několik slov na rozloučenou, položila vzkaz na stolek vedle vodní dýmky, z které ještě sálalo trochu tepla, a vrátila se po chvíli do čarodějovy pracovny. Na kamenných dlaždicích spatřila světle fialovou křídou namalované obrazce. Věděla, co to znamená, a najednou se jí zastesklo, uvědomila si, že na místo, o kterém si občas v koutku duše odvažovala přemýšlet jako o svém domově, se dlouho nevrátí. Pohlédla na čaroděje. Jediné, co prozrazovalo jeho věk, byly tmavočervené oči, které viděly víc, než by Daerius chtěl. Přistoupila k němu a podívala se mu do očí.
"Víš, že jsi jediná žena, kterou jsem nechtěl zabít, jakmile jsem ji poznal?" zašeptal tiše a položil jí ruce kolem ramen. Usmála se a políbila ho na rty. Zavřel oči a polibek jí opětoval. Odsunul ze stolu několik čistých papírů a suchých rostlin a vysadil Learu na dřevěnou desku.
"Myslím, že kouzlo počká. Na povrchu ještě nezačalo svítat," řekl zastřeným hlasem a Leara přikývla. Jediným pohybem ztlumil světlo v pracovně, jenom několik svíček na okenním parapetu neslyšně plápolalo fialovými plameny. Rozepnul zlaté spony, které držely její tmavofialovou róbu, a jemné pavoučí hedvábí se zašustěním sklouzlo z jejích ramen. Na Leařině obsidiánové kůži se matně odráželo světlo svíček, rozpustile tančilo po hrudi, která se zvedala a zase klesala vzrušením. Přitáhla si čaroděje k sobě a dlouze jej políbila, za několik okamžiků se milovali s vášní temným elfům tak vlastní...
Chvíli setrvali v nehybném objetí, pak se Leara oblékla, vzala svoje věci a vstoupila doprostřed kruhu na podlaze. Odříkávala komplikované zaklínadlo a Daerius na ni dával pozor pro případ, že by udělala chybu. Konečně vyslovila poslední slovo a propadla se do prázdnoty. Padala prostorem, kde neexistoval čas, proplouvala světem duší a hvězd, které zabloudily na své cestě vesmírem, opatrně, aby se nějaké z nich nedotkla, nebo aby snad nevyrušila duše na jejich dlouhé pouti vesmírem. Po několika vteřinách, hodinách nebo snad rocích ji oslepilo prudké světlo, a když konečně mohla otevřít znovu oči, ocitla se ve světě, který doposud znala jenom z knih. Právě svítalo. Pohlédla směrem, z kterého se šířilo jasné žluté světlo, a musela si zakrýt oči. Slunce zářilo jako miliony žlutých svící dohromady a příjemně hřálo, jak Leara za několik okamžiků pocítila na vlastní kůži. Poklekla na zem, aby se dotkla jasně zelené trávy, v které se ještě třpytily kapky rosy, hladila jednotlivá stébla a zkoumala je na slunečním světle. Byla zelenější a živější než rostliny, které rostly v kouzelnické zahradě, zároveň jí však připadala mnohem křehčí. Odložila batoh a hůl k nejbližšímu stromu a s otevřenou pusou zkoumala okolní svět. Zelené stromy, barevné květiny, poletující motýly i lesklé brouky. Dva z nich chytila, a když ji nepřipadali jedovatí, zkusila je ochutnat. Nebyli o nic horší než brouci, kteří žili pod povrchem. Snědla jich ještě několik a potom fascinovaně hleděla na velkou stavbu, která se před ní objevila. Tyčila se před ní ohromná spirála, která končila až v oblacích. Občas zahlédla několik elfů. Zavolala a zamávala na ně, ale nevšimli si jí, byla moc daleko. Šla tedy zpět ke svým věcem, aby si zapsala několik poznámek. Když se vracela, všimla si malého kotěte, které zvědavě očichávalo její batoh. Zkoušela jej odehnat, ale malý tvoreček na ni neohroženě prskal a syčel.
"Běž pryč, kočko!" křikla na něj znovu, ale kotě se jenom naježilo a zaprskalo. "Kšá, ocelotí kotě!" zapátrala v paměti a vzpomněla si na obrázek v atlase pozemských zvířat, který nedávno studovala. Kotě si jí nevšímalo a snažilo se rozepnout přezky na jejím batohu. Leara založila ruce a podívala se na nebojácné kotě. "Kotě, víš, co je to oheň?" zeptala se kočky, zapálila v dlani malé klubíčko plamenů a zkusmo se ke kotěti přiblížila. Jasné plameny zvíře upoutaly, nechalo batoh batohem a chvíli pozorovalo dovádějící plameny. Zkusilo ohnivou kouli srazit z její ruky, chlupatá packa však prošla plameny a kotě si popálilo si fousky. Leara si povzdechla, sebrala věci ze země a vydala se zkoumat okolí. Kotě chvíli prskalo a pak se pustilo za ní. Několikrát se pokoušela ho odehnat, ale potom to vzdala.
deviantart.com
"Ty nepůjdeš domů, co?" promluvila ke kotěti, i když tušila, že zvíře vůbec netuší, co říká. "Tak dobrá. Budu ti říkat třeba Mitha. To je můj mladší bratr, kterého jsem učila číst a psát. Taky chtěl chodit všude se mnou a chtěl všechno vědět, dokud nezmizel neznámo kam." Sehnula se a zkusila se kotěte dotknout. Nejdřív zvědavě očichávalo její prsty, ale pak se nechalo pohladit po zádech. Leara se usmála a pokračovala v cestě.