Irśai, část 2 - kterak flétnu a víno koupila

Druhá část příběhů našich hrdinů, kteří se již před nějakým časem jakýmsi záhadným způsobem ocitli v husitské Praze. 

Dalšího dne Irśai opět probudilo známé houpání, snědla tedy skromnou snídani, už jen tak ze zvyku zanadávala na vodu a na sušené ryby a vytáhla opět flétnu, aby potěšila zbytek posádky. Sotva dohrála svou oblíbenou píseň, objevilo se před nimi veliké město a Irśai v duchu zajásala. Podrbala svého koně za ušima a začala se připravovat na vylodění. Pečlivě složila všechny svoje věci, vyleštila zbraně, až se v nich odrážely první sluneční paprsky a začala hledat svou korálovku. Nechtěla ji nechat na lodi, měla to zvíře ráda, i když mu nerozuměla, jako ostatně žádnému ze zvířat. Ráda ale vyslovovala její jméno, Shiraz znělo vznešeně a Irśai to slovo připomínalo slunce a oheň. Zneklidnilo ji však, že nemohla najít svou flétnu. Prohledala kajutu, pod proleželou matrací našla dokonce šátek, který tak dlouho hledala, svůj milovaný nástroj ale nikde nenašla. Vyhřebelcovala tedy koně, a jakmile loď přirazila k molu, nedočkavě vystoupila na pevninu. Kdyby zem nebyla tak odporně vlhká a bahnitá, byla by na ni i sáhla, takhle jí ale stačilo slyšet klapot podkov a byla spokojená.

Nechala loď i s celou posádkou za sebou a vydala se na prohlídku města. Raději se řídila radou kapitánky a své elfí uši schovala účesem a šátkem, zdejší obyvatelé byli podle všeho nepřátelští ke všemu, co se nějak výrazně lišilo od člověka. Po chvíli lehkého klusu dorazila k nenápadnému krámku, na jehož vývěsním štítu visel lesní roh. Nakoukla dovnitř, a když ji přivítal starší pán s dobrosrdečným úsměvem, odvážila se dovnitř. Odpověděla nesměle na pozdrav a nepatrně se usmála. Prodavač odložil housle a opět promluvil.

"A co si paní bude přát?"

"Já... Flétnu?"

"Flétnu, říkáte... No, mám tu pro vás jeden kousek. Mistrovská práce, krásná řezba, kouzelný zvuk. Hodila by se k vám, taky krásná jako noc za úplňku. Zkuste ji!"

Irśai byla zaskočena jeho přátelským chováním a bázlivě vzala nástroj do rukou. Zdálo se jí, že flétna ožila, ucpala prsty několik otvorů a zkusila na ni zapískat. Jemný tón naplnil celý krámek a Irśai zaplavil pocit nevýslovného štěstí. Začala hrát svou oblíbenou písničku, starý pán ji sledoval, usmál se a přistoupil k ní. Mírně pozvedl její lokty a o kousek posunul drobný palec. Irśai se s flétnou v ústech usmála a pustila se do druhé ze dvou písní, které znala z dětství. Stařík jí opět pomohl, aby nástroj držela správně, vzal do rukou druhou flétnu a začal hrát s Irśai. Jeho dlouhé bílé vlasy se s každým jeho pohybem zavlnily, stejně jako jeho ošoupaný šedý kabát. Oba se pohupovali do rytmu a za oknem stály dvě děti s nosy přitisknutými na sklo, sledovaly ty dva, potom se zašklebily a utekly do ulic.

Irśai přestala hrát a zeptala se, co nástroj stojí. Starý pán se na ni podíval a zamumlal něco ve smyslu, jako že to nestojí za řeč, s čímž se Irśai nesmířila, beze slova vytáhla měšec, přibližně tušila, kolik zlata v něm je, a postavila jej na pultík z dubového dřeva. Stařík se na ni pobaveně podíval a do skleniček z tmavozeleného lesního skla nalil trochu červeného vína, nabídnul Irśai židli a rozpovídal se o hudbě. Vyprávěl o svém prapradědovi, který prý býval dvorním skladatelem na dvoře samotného císaře, o dlouhých cestách do východních zemí, o půvabných japonských gejšách hrajících na rozličné exotické nástroje a o svém dědovi, který ty krásné víly kreslil při svém putování... Irśai dostala také spoustu užitečných rad jak hrát a několik zažloutlých svitků s notami, rozloučili se, starý pán ji potřásl rukou a políbil na tvář a ještě dlouho se za ní s úsměvem díval, když mizela v ušmudlaných ulicích města.

Cestou upoutal její pozornost nenápadný domek, z něhož se linula tak dobře známá vůně vína. Irśai zasvítily oči a rozhodla se, že nakoukne dovnitř. Za stolem seděl muž s vlasy černými jak havraní křídla a s pronikavýma očima. Beze slova ukázal na police, v kterých byly uloženy nejrůznější lahve, na některé z nich sedal již dlouho prach, na jiných byly stopy zvědavých prstů. Na její přání, že by chtěla něco speciálního, opět beze slova sešel do sklepa, odkud přinesl dvě lahve. Jejich stáří z nich přímo dýchalo, prsty muže udělaly v usazeném jen nepatrné stopy. I přes zavoskovanou zátku Irśai cítila pronikavou vůni vína, kývla tedy hlavou, vysázela na pult několik mincí a spokojeně si odnášela obě lahve s sebou. V dobré náladě si ani nevšimla podivného pohledu, kterým ji muž provázel...

Když dorazila zpátky do přístavu, všichni byli zvláštně neklidní. Hraběnka ji rychle zatáhla do svého pokoje a prozradila jí, že gnomího kněze zatkla Inkvizice. Irśai nechápala, co to znamená, ale z toho, co hraběnka vyprávěla, vyrozuměla, že ona záhadná Inkvizice podezírá kněze z něčeho zakázaného a pravděpodobně jej budou chtít upálit. Načež jí hraběnka oznámila, že se vydají vyjednat jeho propuštění. Vydaly se tedy vyjednat jeho propuštění k jakémusi známému hraběnky. Irśai se držela jejího doporučení a celou dobu mlčela, prohlížela si luxusní čtvrť města, a když se nikdo nedíval, zkoušela zapalovat hromádky sena v ulicích. Se zaujetím sledovala hraběnku a další směšně neprakticky a hořlavě oblečené lidi, kterak podstupují další ze společenských rituálů, jehož smysl nechápala, nakonec však dostaly papír s kulatou pečetí a vydaly se zpět do přístavu. Hraběnka ve svém kočáře, Irśai na černém plnokrevníkovi.

Když byly téměř u lodi, dolehl k nim jasný zvuk poplašných zvonů. Hraběnčin kočár okamžitě prudce zrychlil, Irśai se tedy také snažila dostat se co nejrychleji na loď. Zahlédla hraběnku, jak vyskakuje z kočáru na loď, pobídla koně ke skoku a přidržela otěže. Kůň jen taktak zvládnul přistát všemi čtyřmi na prkenné podlaze lodi, Irśai ztratila rovnováhu a spadla do studené vody. Pronikavě vykřikla a začala zuřivě plácat rukama kolem sebe, dokud nenahmátla něco pevného. Zachytila se provazového žebříku, který jí kdosi hodil, a rychle šplhala nahoru. Na palubě ze sebe strhala odporně mokré svršky, házela kusy oblečení na všechny strany, kde je vyděšená služebná rychle sbírala, a pak nahá zmizela s prásknutím dveří v kajutě. Spěšně se navlékla do prvních suchých šatů, které viděla, a opět vyběhla na palubu. Rozzuřená z nedobrovolné koupele přejela pohledem město, které bylo rázem na nohou. Cítila, jak se jí ohavně vlhké vlasy lepí na záda a odporné kapky nenáviděné tekutiny jí skapávají na ramena, což ji ještě víc naštvalo, vrhla ohnivou kouli po nejbližším místě, odkud létaly šípy, ve vzteku ani neviděla zbytek posádky, který se také snažil zbavit útočníků a rychle zmizet z neklidného města.

Za chvíli bylo po všem, opět se kolébali na vlnách té smrduté řeky a Irśai byla naštvaná na vodu. Po chvíli hraběnčina přemlouvání přece jen s krajní nechutí vlezla do kádě teplé vody, kterou jí služka připravila. Nalila do ní značné množství vonného oleje, Irśai tak trpěla o něco méně. Smyla ze sebe pach městské řeky, oblékla se do zapůjčených šatů a s potěšením zjistila, že její magický batoh zůstal vodou nedotčený, ba co víc, ani o flétnu nepřišla. Usadila se na přídi a pustila se do hry. Odněkud zevnitř se k ní doneslo několik netlumených nadávek, načež se usmála a vyzkoušela trylek, o kterém jí pověděl starý pán v krámku s hudebními nástroji. Když držela v rukou ten krásný nástroj, napadlo ji, že Drážďany nejsou zase tak špatné město. A že je možná škoda, že jich část skončila v plamenech...

www.youtube.com/watch