Sayonara | Irśai, část 3 - plavba pokračuje

Houpání lodi a skřípání lanoví. Vlny narážející do boku lodi. Irśai pomalu otevřela oči v naději, že se probudí na pevné zemi, prudké škubnutí plavidla ji však rychle vrátilo do reality. Zavrčela a vypotácela se z kajuty. Všude cítila ten pronikavě vlhký zápach, ze vzduchu, ze dřeva, dokonce i ze svých vlasů... Ledabyle odpověděla na pozdrav hraběnky a zkontrolovala vodní hladinu. Irśai vodě nevěřila, mimo jiné také proto, že nehořela. Voda se však zdála být klidná, lehce zvlněná a odporná jako obvykle. Odplivla si do řeky, usadila se na přídi a začala hrát na flétnu, aby se alespoň trochu uklidnila. V půli hry ji vyrušil Člo-věk. Pozdravila jej pozvednutím obočí a hrála dál. Člo-věk mluvil, ale Irśai nevěnovala moc pozornosti tomu, co říkal.

"... Tak si vezmi koně a vyrazíme."

"Co? Koně, kam, proč?"

"Říkám, že pan Alexandr nařídil, že máme zkontrolovat břeh, tak přirazíme ke břehu a půjdeme."

Zvedla se, oprášila šaty a pečlivě uklidila flétnu, zkontrolovala zbraně a poplácala koně po zádech. Docela se na výlet těšila, i když si dávala záležet na tom, aby ani na okamžik nedala najevo své nadšení. Přece jenom musí kvůli nějakým podivínům prchat před zlou a záhadnou Inkvizicí. A navíc kdykoliv se pořádně zabrala do hry na flétnu, přišel někdo s nějakým ohromně důležitým úkolem, ani její nejotrávenější výraz ji nezachránil.

Konečně se ocitli na břehu. Kůň se prodíral lesem a zlehka našlapoval. Člo-věk někam zmizel a Irśai potichu zaklela. Sesedla z koně a ponořila se hlouběji do lesa. Tu a tam vyrušila jakési lesní ptactvo, občas zahlédla zajíce, kteří od ní vyplašeně prchali. V dálce zaslechla hlasy, vydala se tedy za nimi. Zapraskání větévek pod kopyty koně vyrušilo tři muže, kteří se o něčem radili, otočili se k ní a chvíli na ni beze slova koukali. Pozdravila je kývnutím hlavy a chtěla pokračovat dál, obstoupili ji však a netvářili se vůbec přátelsky.

"Dej nám koně, krasavice."

"To zrovna. Proč bych měla?"

"Protože jinak si ho vezmeme sami a tebe sežerou vlci!"

"Nemyslím si."

Jejich slova Irśai popudila, ani si nevšimla Člo-věka, který se za ní znenadání objevil a cosi říkal. Hodila po nich ohnivou kouli a vrhla se za nejbližší strom. Vyděšeně sledovala postavy vystupující z plamenů, srdce měla až v krku. Člo-věk se je zatím snažil zneškodnit, chtěla po nich hodit další ohnivou kouli, do stehna ji však zasáhnul šíp. Se syknutím objala strom a padla na kolena. Přerušovaně mumlala zaklínadlo, když ji druhý šíp zasáhnul do ramene. Vykouzlila před sebou ohnivou stěnu, z posledních sil nasedla na koně a uháněla pryč, jen tak tak se držela černé hřívy nechávajíc Člo-věka a neznámé muže za sebou.

V kajutě proklela vodu, lidi, vodu, loď a ještě pro jistotu jednou vodu a nadávajíc na celý svět si začala vytahovat šípy z těla. Šíp v rameni šel ven docela snadno, Irśai jej odhodila do kouta a zapálila si ruku, aby ji ke zranění přiložila, oheň příjemně hřál a zaceloval ránu. S potěšením sledovala, jak plameny olizují rameno a nechávají za sebou jen hladkou kůži bez jediného šrámu. Po několika minutách zkoušela vytáhnout i druhý šíp, byl však příliš hluboko a při sebemenším pohybu rána začala krvácet. Její výkřiky přilákaly hraběnku, při pohledu na krví potřísněnou Irśai se polekala a přiskočila k ní, aby jí zranění ošetřila.

"To máte ale velké štěstí, má drahá. Zvláště ve vašem stavu..."

"V jakém stavu? Jen jsem večer vypila moc vína, nevím, proč byste z toho měla dělat vědu."

"Ach tak. A ten gnom, vy víte, co je zač?"

"Netuším, já tyhle náboženské lidi neznám. Asi bude mít něco společného s těmi pošuky, co nás pronásledujou. S tou Inkvizicí."

"No, víte, to není úplně tak pravda. On náš svatý otec není vůbec svatý. Jednou dokonce oživil mrtvolu, aby se jí na něco zeptal, no co vám budu povídat, byla z toho velká nepříjemnost. Má na to nějaké svoje temné kameny, proto po nás jde Inkvizice. Ale on si nedá pokoj, víte, on je tím oživováním mrtvol doslova posedlý..."

Irśai si ani nevšimla, že ji hraběnka zbavila šípu a ovázala jí nohu. S nadšením a s nepatrným zasténáním se natáhla pro jednu z lahví záhadného vína a postavila ji před hraběnku, která se při pohledu na etiketu zarazila. Měla nepříjemné tušení, že se jedná o vražedný nápoj temných elfů, který skolí i trénovaného trpaslíka. Opatrně přičichla k lahvi a usmála se.

"Víte, raději bych tohle víno nechala na nějakou speciální příležitost. Co kdybychom si otevřely nějaké z mých vín?"

Irśai souhlasila a obě dámy se odebraly do jídelny. Podezíravě přejely pohledem dvě dryády, které nastupovaly na loď. Irśai nevěděla moc o rozmnožování dryád, tohle jí ale připadalo podezřelé, usoudila však, že si dryáda našla v lese kamarádku. Netušila však, že v těle jedné dryády se vzteká mysl Člo-věka, který byl oživen v nové podobě, a nové tělo se mu moc nezamlouvalo, i když mělo jisté velice dobře viditelné přednosti. Irśai zkušeným pohybem otevřela lahev vína a zátka s mlasknutím vypustila sluneční paprsky do místnosti. Pak se značně rozveselena vypotácela na palubu, kde pro pobavení ostatních a hlavně to své, odpálila několik rachejtlí. Kdyby někdo stál těsně u ní, snad by slyšel několik tichých slov, to Irśai věnovala ohňostroj Červenému drakovi, jednomu z bohů starého světa...

Pluli několik týdnů. Irśai za tu dobu vynalezla neuvěřitelné množství způsobů, jak zabíjet nudu. Zabíjela ji hlavou dolů zavěšená v plachtoví hrajíc přitom na flétnu, v kajutě počítáním prkýnek použitých k výstavbě místnosti, vymýšlením velice sprostých a urážlivých popěvků o vodě nebo cvičením své korálovky. Had si zřejmě nevšímal jejího snažení a raději se vyhříval na slunci. Konečně voda začala páchnout jinak ohavným způsobem a vesničky kolem řeky houstly. Blížili se k velikému přístavnímu městu. K Hamburku...