Irśai, část 4 - noční můry a Hamburk

Temnota. Nekonečná temnota, nic jiného než neproniknutelná tma. Černočerná noc, jen nadechnout se je těžké, přetěžké. Irśai sleduje své bílé ruce, které svítí do temnoty, strach z neznáma a úzkost ji svazují, každý další krok ji stojí tolik sil, že se sebemenším zvednutím nohy se jí chce padnout do temně šedého písku a zemřít. V dálce vidí nepatrný záblesk, snad ten bude vysvobození z této černé nejistoty. Celou duší se k němu upíná, snaží se nevnímat tu temnou černotu, která ji obklopuje a vniká do její duše. Temnotemná noc ji dusí, svírá její srdce a téměř jí nedovoluje se nadechnout. Vrávorá přes neexistující balvany a pokouší se chladným vzduchem prolomit hradbu úzkosti v jejím hrdle, chce se jen trochu nadechnout, jenom nepatrné množství vzduchu dostat do plic... Ze samé bezmoci se jí derou z očí slzy, hustá temnota rychle pohltí každou kapku, která s nepatrným plesknutím dopadne na leskle černé kameny v šedavém písku. Zkouší promluvit, ale nejde to, nejde, namísto svého hlasu se do ostrého ticha ozve jenom nepřirozené zasípání...

S výkřikem se probudila a posadila se na rozvrzaném lůžku. Otřela z čela studený pot a nahmatala stěnu kajuty. Pevná, lehce zvrásněná s krůpějemi sražené vody. Nikdy předtím se z její přítomnosti tak neradovala. Noční můry ji teď pronásledovaly téměř každou noc, už nevěděla, co je horší – jestli všudypřítomná voda, anebo hrozné sny. Když se dostala na palubu, byla ještě tma, jen obzor svítil světle modrým dnem. Opřela se zády o hlavní stěžeň a zhluboka dýchala, aby ze sebe dostala noční hrůzy, pak zuby odzátkovala lahev vína a zhluboka si lokla. Víno ji hřálo a děsivé sny ji pomalu opouštěly. S polovinou lahve z nočního děsu zůstal už jen nepříjemný pocit okolo žaludku, který dalším lokem potlačila úplně. Zavřela oči a vyčkávala, kdy dojedou do přístavu. Konečně. Konečně zvuky přístavního ruchu zhoustly natolik, že se odvážila otevřít oči. Jako pravá lodní krysa okamžitě opustila loď, ani ji nezajímalo, že kapitán s panem Alexandrem zase mluví o jakési záhadné mapě a velikém pokladu. Stejně ji nikdy nikdo nic neřekl, proč by se měla zdržovat na lodi déle, než bylo nutné...

Toulala se po ulicích města, dávala si bedlivý pozor, aby neodhalila své uši a neupadla v nemilost. Lidem nerozuměla, co potřebovala, to za pomocí posunků získala. Ostatní zařizovali jakési své záležitosti a k její velké radosti si jí nevšímali. K večeru se vrátila do přístavu, o pár zlaťáků lehčí a o poznání uvolněnější. Díky přístavnímu životu téměř zapomněla na noci plné úzkosti strávené na lodi. Před spaním si ještě zahrála na svou milovanou flétnu, pak s mírným neklidem ulehla na proleželou matraci.

Propast. Bezedná jáma s kovově lesklými stěnami, Irśai stojí na okraji a dívá se do nekonečné hloubky. Odvrací se a opatrně ji obchází, blíží se k růžovému keři. Nebo se keř pomalu blíží k ní? Květy rozechvělé ránem se bojácně otevírají a dávají na odiv své jemné narůžovělé lístky. V ranním vánku se chvějí a rosa se leskne v prvních paprscích. Irśai se jednoho z kvítků dotýká, ten jako kdyby na ni čekal – ulomí se z keře a zůstane v její ruce. Náhle ji zachvátí pocit štěstí a blaženosti. Růžový kvítek je najednou krásnější, křehčí... A zase ta propast. Otevřená rána s ledově stříbrnou krví se na ni šklebí, pohlcuje ji a ona padá... Padá a opět ji zalévá černota a temná nejistota. Snaží se nahmatat stonek květu, necítí však nic než ledovou tmu. Všudypřítomnou tmu a... Náraz!

Rozespalá vyběhla na palubu a přes ospalá víčka zahlédla šest neznámých postav. Zaslechla šeptání. Inkvizice! Na nic nečekala, vrhla po nich ohnivou kouli a vyčarovala ohnivou stěnu. Koutkem oka viděla, jak dryáda rozpoutala na palubě ledovou bouři a inkvizitory zmučené ohněm pohltil kousavý mráz. Na poslední chvíli uhnula šípu, načež vrhnula další ohnivou kouli po domku, z kterého vylétl. Oheň se rychle šířil ze střechy na střechu a Irśai dál zapalovala všechno, co jí připadalo jenom trochu hořlavé. V ohnivém opojení nestihla sledovat ostatní, ani si nevšimla, že odplouvají, opět za sebou nechávají hořící město...

Probudil ji silný pach plísně, na který nebyla zvyklá. Otevřela oči a hned je zase raději zavřela. Opatrně ohmatala podlahu, na níž ležela, nenacházela nic než slámu a prach. Navíc s každým pohybem se ozýval cinkot řetězů, který dával tušit, že to, co po probuzení spatřila, je víc než skutečné.

Vězení bylo malé. U stropu se krčilo malé okénko, stěny byly slizké a plesnivé a místo čtvrté stěny byla silná železná mříž. Velmi rychle zjistili, že zde nejsou sami, vězení hlídala desítka vojáků. Kohosi napadlo vyslat korálovku Shiraz na průzkum, ta se po krátké rozmluvě s dryádou opravdu ztratila kdesi za mřížemi. Velmi rychle také zjistili, že se strážemi nebude rozumná řeč, jak se Irśai na vlastní kůži přesvědčila, ani kouzlit se ve vězení nedalo. Když se konečně probrala z bezvědomí, právě ji křísili a mluvili o jejím požehnaném stavu. Zmocnilo se jí neblahé tušení, obrátila se a do rohu místnosti vyzvracela skromnou snídani. Byla zmatená, hladová, bylo jí zle a ostatní navíc zase mluvili o té proklaté záhadné mapě. Nostalgicky zavzpomínala na vodu a upadla do hlubokého bezesného spánku.

Ráno cosi škrábalo do stěny, zvuky se šířily celou zdí a Irśai si všimla hraběnky, jak něco kutí v rohu. O několik dní později se potom na stejném místě objevila díra tak akorát, aby jí prošlo tělo dospělého muže. Vyčkali na moment, kdy se střídali stráže, a posilněni vězeňskou večeří za svitu několika osamocených hvězd opustili věž.

Plížili se vysokou trávou, stébla trávy se pod jejich kroky nepatrně skláněla a skrápěla zem čerstvou rosou. Dorazili ke stoce. Irśai se přikrčila a s krajním sebezapřením vlezla do páchnoucí roury, smrděla vodou, odpadky a kdoví čím ještě. Konečně se ocitli daleko od věže a vydechli si. Posedali si mezi stromy a odpočívali, když vtom je vyrušilo praskání větviček ze všech stran. Polekaně se kolem sebe podívali a zjistili, že se právě nachází tváří v tvář hlídce temných elfů...