Tichý vítr
šeptal nočním lesem. Rozechvíval listy stromů, které šustily jako stránky starých
knih. Všichni již spali, Irśai s Jeanette kolem dohasínajícího ohniště, Divoká
elfka a Podivná spaly na stromě a pod nimi oddychoval vlk, který sledoval
Divokou elfku. Kdyby Irśai spala jen o něco lehčím spánkem, všimla by si malého
ohnivého mužíčka, který vystoupil z uhlíků a chvíli hopsal kolem ohně.
Rozespalá Podivná jej zahnala magickou střelou, která se naštěstí vyhnula všemu
živému. A začalo pomalu svítat...
Irśai měla nesnesitelný hlad. Po očku sledovala ostatní, jak se nacpávají zbylým jídlem, a slabostí se jí zatmělo před očima. Mátožně se vydala do lesa najít něco k jídlu. Po několika krocích našla poklad – keř obsypaný modrými bobulemi. Utrhla jednu kuličku a opatrně ji ochutnala. Byla sladká jako přezrálé moruše, ta chuť tancovala Irśai na jazyku takovým způsobem, že na nic nečekala a pustila se do bobulí. S plným žaludkem a inkoustově modrými prsty se vrátila k ostatním a vyrazili na cestu.
(stolen from DeviantArt.com)
Při pohledu
na jejich rozespalé tváře se labužnicky protáhla a lesem se rozběhl zvuk její
mistrovské flétny. Po chvíli ji však hraběnka gestem umlčela a strhla ji k zemi.
Nechápala, co se děje, slyšela jen plechové řinčení a přes vysokou trávu viděla
Podivnou, jak kamsi střílí. Po několika okamžicích bylo po všem, rozběhla se k místu,
kam stříleli. V krvi tam leželi tři muži a otec Pu. Za poslední měsíce
viděla Irśai už tolik krve a smrti... Najednou se cítila hrozně otupěle, opřela
se o strom a chvíli zhluboka dýchala. Její pozornost upoutal lesklý předmět v trávě,
který zářil ve slunečních paprscích. Zvedla řetízek s přívěskem a
prohlédla si jej. Vypadal jako nějaký náboženský symbol, pověsila si šperk na
krk a raději se vzdálila.
Sedla si na
pařez a začala hrát na flétnu, aby si zkrátila čekání na ostatní. Najednou ji
však přepadla ohromná únava, tak se stočila do sluncem vyhřáté trávy a tvrdě
usnula. Spala až do dalšího rána, kdy ji probudila vůně masa. Pohlédla na
Divokou elfku, která si pochutnávala na snídani.
"Dáš mi
prosím trochu masa?"
Elfka beze
slova utrhla kus ze své flákoty a podala jej Irśai. Přičichla k masu.
Vonělo přenádherně.
"Co to je?"
"Jelen,"
odpověděla Divoká elfka aniž by přestala žvýkat.
Irśai se tedy zakousla do masa. Tak jemné maso ještě nikdy nejedla, měla za to, že lesní zvířata jsou většinou nechutně šlachovitá. Ale usoudila, že tohle musel být mladý jelen. Kdyby strávila víc času na venkově, možná by věděla, že takhle jemní nejsou ani právě narození králíčci. A možná by ji napadlo, že to, co jí, by asi jíst neměla...