Irśai, část 9 - Medvědí lidé a ohnivý kamarád

Vydaly se na cestu směrem, kterým jim čarodějnice ukázala. Cesta byla dlouhá a nudná, a tak si raději Irśai představovala, že hraje na flétnu. Jakmile totiž vytáhla flétnu doopravdy, hraběnka se na ní velice zle podívala. Ne že by se dívala jinak než obvykle, jenom zrovna dnes Irśai neměla náladu popichovat okolí. Po několika dnech putování lesem dorazily k vesnici...

Domky byly pečlivě uklizené a přímo křičely tichem. Ticho a klid byly téměř hmatatelné, draly se zotvíranými dveřmi ven, kde se obtočily kolem kotníků nově příchozích, aby je přivítaly. Irśai s hraběnkou pomalu procházely vesnicí, opatrně nahlížely do prázdných domků a stavení. Nikde nikdo, jen všudypřítomné ostré a vlezlé ticho. Rychle se setmělo, tak se uložily ke spánku v jednom z opuštěných domků. Irśai se zadívala na svitek se zaklínadlem. Hraběnka se na slova psaná černou tuší také zahleděla. Zkusila je přečíst. Chvíli se nic nedělo, ale za několik okamžiků se jeden z kamenů na podlaze rozzářil. Zkusila zaklínadlo přečíst podruhé a opět další z kamenů zazářil jasným fialovým světlem. Potřetí jej raději už nečetla, přece jenom bude lepší, když jeden kámen bude tak, jak ho dostaly.

Irśai se snažila usnout. Pokaždé, když zavřela oči, slyšela tichý šepot. Snad halucinace z vyčerpání. Znovu zavřela oči a snažila se nemyslet na šepot. Po chvíli do ní však hraběnka strčila. Šeptání nebylo halucinací. Plížily se po malé místnosti a naslouchaly. Rozuměly jen některým slovům. Zabili... Všechny... Zabili... Smrt... Kameny? Irśai promluvila do ticha, kterým se proplétalo šeptání.

"Kameny?"

Poklekla k fialově světélkujícím kamenům a zaposlouchala se do nich.

"Kdo jste?"

"Bydleli jsme v téhle vesnici. Ale zabili nás."

"Kdo vás zabil? A kdo jste?"

"Čarodějnice z bažin. Chtěla nás zničit. Naše vesnice byla domovem medvědího lidu z lesů."

"Ta baba? Ta stará a protivná baba, co mě proměnila v žábu?!"

"Asi ano..."

"Ale ona... Říkala, že nám pomůže."

"To my můžeme taky. Ale asi těžko z kamenů. Potřebujeme nějaké tělo."

"Tělo?"

"Medvědí..."

Irśai s hraběnkou usoudily, že budou mít větší šanci, když pomohou medvědům. Duše uvězněné v kamenech jim poradily, co mají s medvědy dělat, a vydaly se na cestu. Byla dlouhá a nudná a Irśai si pískala na flétnu melodie, které se jí honily hlavou.

Po nějaké době zaslechly medvědí zařvání. Zvuky nedalekého boje je trochu vyděsily a pospíšily si k místu, odkud se ozývalo vlčí vrčení a medvědí řev.

Medvěd byl polomrtvý, tři vlci na něj doráželi a ladně uhýbali jeho mohutným tlapám. Irśai po jednom z nich hodila ohnivou kouli a zvíře se k ní rozběhlo se zuřivostí v očích. Chystala se uskočit, ale už jenom sledovala hraběnku, která se vrhla po vlkovi a zaryla do něj nehty. Poslední, co v životě viděl, byly paprsky odpoledního slunce odrážející se v pěstěných nehtech hraběnky a překvapený pohled Irśai. Ta na nic nečekala a rozběhla se k medvědovi a zbývajícím dvěma vlkům. Nevěděla, co dělat, tak se na zvířata podívala, jak nejhrozivěji doufala. Tušila, že se jejího plamenného pohledu někdo může leknout, ale nikdy by si nemyslela, že při pohledu na ní zvířata zmizí tryskem v dálce...

Dorazily k horské stezce u potoka a zarazily se. Na promáčené zemi se hemžily desítky stop, které je mátly. Irśai se zeptala kamenů na radu. Přísahala by, že jí odpověděly s mírným opovržením, ale medvědí stopy podle jejich popisu poznala. Se soumrakem se utábořily pod skalami a rozdělaly oheň.

Hraběnka usnula a Irśai koukala do ohně. Chvíli se bavila tím, že odpalovala bludičky, které na obloze vybuchovaly tisícem nazlátlých jisker, a pak se znovu pohroužila do svého ohnivého království. Plameny si pohrávaly s větvemi a hladově je pohlcovaly. Natáhla ruku a prsty proplétala mezi ohnivými jazyky. V jedné chvíli se jí zdálo, že mezi plameny vidí malou postavičku. Zadívala se do plamenů a mezi ohnivými pásky opravdu rozeznala malého elfa.

Jeho tmavočervené vlasy vlály mezi plameny a s úsměvem ji sledoval. Pozdravila jej. Zamávala a on zamávání opětoval. Natáhla ruku do plamenů a nechala jej projít se po její dlani. Zaplavil ji pocit neuvěřitelného štěstí, pocit, který si už téměř nepamatovala. Usmála se a přiložila do ohně další poleno. Jak se plameny zvětšovaly, rostl i její nový kamarád. Za chvíli naskládala do plamenů všechno dřevo, které odpoledne s hraběnkou našly. Zaradovala se, když se jí elf znovu prošel po ruce. Pohladila konečky prstů pramen jeho ohnivých vlasů a upadla do příjemné melancholické nálady, kdy všechno, po čem toužila, bylo to, aby mohla také tančit mezi plameny a ničím se netrápit...

Jakmile se však hraběnka probudila, elf zmizel. Irśai tajně setřela slzu, která jí unikla, a uložila se ke spánku...