Irśai, část 10 - Fire rendez-vous a umřeme tady...

Celou noc se Irśai zdálo o jejím novém kamarádovi. Přemýšlela, kdy zase bude sama, aby mohla založit pořádnou vatru. Představovala si, co se stane, když bude oheň větší než ona a nemohla se toho snu nabažit. Ze spánku se konečně po dlouhé době usmívala, a když se ráno probudila, ani neproklela navlhlou zem, na které spala.

Posnídaly a vydaly se opět na cestu. Kameny sice byly docela sdílné, ale jejich rady nebyly zrovna nejužitečnější. Šplhaly po skalách a snažily se sledovat náznaky medvědích stop. Po nějakém čase ale přece jenom došly k třem jeskyním. Opatrně se k nim připlížily a v jedné skutečně spatřily dva ohromné medvědy. Irśai si vzala od hraběnky dva svítící kameny a potichu našlapovala směrem ke spícím medvědům. V jednom z nich poznala zraněné zvíře z včerejšího večera. Druhý se probudil a výhružně zavrčel. Nehýbala se a sledovala jej. Medvěd sledoval jí. Opatrně položila oba kameny na zem a pomalu se narovnala. Medvěd se k ní rozběhnul. Uskočila a upadla na prolysalou trávu před jeskyní. Bez dechu sledovala, jak se před ní třímetrový medvěd postavil na zadní.

Medvěd jí zřejmě nechtěl ublížit. Zatím. Kdesi za ní praskla větev a Irśai se otočila. Koukala na malého kluka v otrhaných šatech.

"Sakra kluku, co tady děláš?"

"Nejsem kluk."

"Dobrá, tak co tu děláš, holka?"

Místo odpovědi obdržela prudkou ránu oblázkem do hlavy. Hodila vražedným pohledem po klukovi a znovu se podívala na medvěda.

"A ty jsi ten medvěd z toho kamene?"

"Hmm."

"A ten druhý, pomůžeš nám s ním?"

"Je mi líto, nemůžu."

Irśai si sedla na zem a zoufale se rozhlédla. Kluk, nebo spíš hobit, jak usoudila podle jeho chlupatých nohou, přistoupil blíž a nabídnul se, že fialový kámen sebere a hodí jej k druhému medvědovi tak, aby se rozbil o stěnu jeskyně v tom správném místě. Jak řekl, tak udělal, za okamžik z dvou nebezpečně vyhlížejících medvědů byla docela přátelská stvoření.

"Tedy dobrá. Pomůžeme vám, ale musí nás být aspoň pět. Zatím si tedy odpočiňte a sejdeme se tady zítra, až bude slunce nejvýš a stíny budou nejkratší. A nechoďte do té prostřední jeskyně. Sídlí tam zlo."

Irśai neměla nejmenší chuť kamkoliv chodit. Rozhodla se, že si večer užije, jak se patří, rozdělá ohromný oheň a stráví noc ve společnosti svého nového kamaráda, ohnivého elfa. S hobitem Corwinem sbírali několik hodin dřevo na oheň a Irśai se těšila, až slunce zapadne, všichni usnou a celé údolí pod skalami ozáří mohutná vatra. Pozdě odpoledne se usadila vedle hromady dřeva a vytáhla flétnu.

Ozvěna ve skalách jí vracela jednotlivé tóny a slunce se pomalu sklánělo k obzoru. Viděla hraběnku, jak se vrací z procházky a pousmála se. Vzpomněla si totiž na včerejší večer, kdy skočila po vlkovi, zaťala do něj nehty a z vlka byla předložka ke krbu...

Sledovala Corwina, který se snažil namotat mastnou krysí kůži na kus klacku, aby si vyrobil pochodeň. Snažení o přípravu ohně ostatních jí vždycky připadalo zábavné, plameny si dělaly, co chtěly, a zoufalí snaživci začali být po chvíli nervózní. Přistoupila k hobitovi, odmotala kůži z větve a přiložila k dřevu ruku. Zadívala se na rýhy v kůře a zašeptala několik slov do větru. Vtom se konec větve rozzářil jasným plamenem a ještě lépe osvětlil překvapený výraz na Corwinově tváři. Usadila se pohodlně na suchou trávu a začala znovu hrát.

Zarazila se, když slyšela hraběnku zvýšit hlas. Corwin zmizel v útrobách jeskyně, před kterou je medvědi varovali, prý nasbírat několik oblázků. Zamračila se. Jsou to přece kameny, kterých je všude dostatek, nedají se sníst, zapálit a nejsou to elfové, tak co s nimi. Na hraběnčino naléhání si však sbalila věci, tiše zaklela a vydaly se za hobitem do tmavé jeskyně. Rozsvítila na dlani studenou bludičku a v duchu nadávala na ohavně vlhký vzduch, který se srážel na stěnách jeskyně. Kdykoliv se omylem dotkla chladného kamene, otřásla se hnusem, cítila vodu dokonce i pod kůží...

Chodba několikrát zatáčela a svažovala se stále níž. Po několika minutách dohnaly Corwina, který stále sbíral oblázky. Její naléhání, aby se konečně vrátili zpátky, však nebylo příliš účinné, a tak pokračovali v cestě dlouhou ohavně vlhkou chodbou. Nechápala, co na tom hnusném místě Jeanette s Corwinem vidí, tak jenom potichu proklínala vlhký vzduch. Corwin sledoval cestu podle kamení, které se mu líbilo víc, tou cestou šel. Najednou se do tolikrát proklínaného zvuku padajících kapek ozvalo kovové zapraskání a ze stropu spadla mohutná kovová mříž. Nebezpečně vyhlížející hroty se zabodly do země a oddělily Corwina od Irśai a Jeanette, a i když se snažili mříž ze všech sil nadzvednout, nepodařilo se jim to. Corwin se tedy vydal dál chodbou a obě dámy se vrátily na křižovatku a šly druhou cestou.

Chodba se několikrát zatočila a ocitly se ve slepé uličce. Jen na protější stěně byl malý otvor, akorát na ruku. Jeanette opatrně sáhla na vlhkou zeď a podlaha pod nimi se začala prudce propadat. V okamžiku se ocitly v kruhové místnosti se čtyřmi východy u stropu, z nichž jeden byl beznadějně uzavřený těžkou železnou mříží. Pomalu, jako když přichází pouštní bouře, se z nich začal sypat písek. Irśai propadla beznaději. Umřou tady a nikdo je nenajde. A kdyby je náhodou někdo našel, už z nich budou jenom vysušené mrtvoly. Už nikdy si nezahraje na flétnu a neuvidí svoje nenarozené dítě. Nikdy se nezlepší v magii a nebude mít šanci zjistit, kde jsou její rodiče. Nikdy neuvidí ohnivého elfa, s kterým měla být právě teď, a už nikdy nic nezapálí... Koukala na písek, který se sypal z otvorů, a s každým zrnkem se hrozivě temná beznaděj prohloubila...