Irśai, část 11 - Jeskyně, kde stejně umřu...

Písek. Písek... Irśai by si nikdy nepomyslela, že bude nesnášet něco takového nicotného. Něco tak nenápadného, něco takového, co v sobě nemělo ani trochu vody, a něco tak zbytečného, že to nešlo zapálit. A teď ji písek pohřbí. Dočista. Anebo ne... Písek se kupil pod otvory a zdálo se, že když počkají dostatečně dlouho, bude jej dostatek, aby mohly vylézt nahoru. Zkusily vylézt po nepříliš vysoké hromadě, ale písek se jim dral do očí a do úst. A druhý otvor se beznadějně zavřel železnou mříží... Po chvíli měly štěstí a vydrápaly se nahoru. Šly opatrně vlhkou chodbou a Irśai proklínala všechno, co viděla a na co si vzpomněla. Proklela hladké oblázky, kvůli kterým se Corwin do jeskyně vypravil, proklela slizce mokré stěny, o které se každou chvíli otřela, ale hlavně proklínala vodu, kterou všude cítila.

Po sérii nadávek Irśai se ocitly v kruhové místnosti plné polic. Na policích stály úhledně srovnané knihy. Historické spisy, příručky alchymistů, pohádky pro děti, lexikony zvířat... Irśai vytáhla pohádkovou knížku, ale když ji otevřela, našla jenom zmatené alchymistické náčrtky. Zavřela ji a uklidila na místo. Zkusmo otevřely ještě několik knih, ale nikdy v nich nebylo to, co hlásaly nápisy na jejich přebalech. Hraběnku napadlo, že by knihy mohly vyházet. Braly tedy knihy jednu po druhé a házely je na hromadu, ale nic se nestalo. Koukaly jenom na prázdnou knihovnu se sešlými policemi.

Najednou Jeanette napadlo zkombinovat jednotlivé obaly knih s jejich obsahem. Kdo by si dával takovou práci s obyčejnými knihami, kdyby to nebylo nějaké zlomyslné kouzlo? Strávily nad knihami dlouhou chvíli, ale ani po navrácení knih do jejich původního stavu se nic nestalo. Hraběnka si tedy vzala jakýsi lexikon rostlin a Irśai si odnesla pohádkovou knížku s krásnými obrázky, které ji uchvátily. Všimly si druhé knihovny. Knihy byly stejně zvrhle přeházené, našly jenom nějaký manuál pro alchymisty, po kterém toužila Jeanette, a zkoumaly místnost. Nebyla ničím výjimečná, obyčejná kamenná místnost se skříněmi a policemi, v kterých byly knihy, s pěti masivními dřevěnými dveřmi.

Otevřely tedy jedny z nich. Irśai posvítila věčnou bludičkou přímo na bílou lebku kostlivce, který se po nich vrhal. Na nic nečekaly a zabouchly před ním dveře. Irśai vzala jednu z hromady knih a zapálila ji. Jeanette otevřela dveře, Irśai na nic nemyslela a vší silou ji mrštila do prostoru před nimi. Kostlivce to zřejmě vyvedlo z míry. Nicméně poslední věc, co jeho prázdné oči viděly, byla ohnivá koule a její odlesk v pečlivě pěstěných nehtech hraběnčiných...

Chodba, kterou hlídal, byla však slepá. Vrátily se do místnosti a hledaly cokoliv, co jim mohlo uniknout. Irśai se při pohledu na hromadu knih nemohla ubránit myšlence, že kdyby ji podpálila, mohla by se znovu setkat se svým ohnivým přítelem.

Hraběnka byla dost daleko na to, aby jí nápad vymluvila, a tak za malý okamžik plála hromada knih tmavě oranžovým čadivým plamenem, který šlehal až do stropu. Elf se však neukázal, zato v místnosti začal pomalu docházet vzduch...

Za druhými dveřmi objevily kostlivce, kterému se stala ta samá nepříjemná věc jako jeho předchůdci, nicméně jeho chodba byla také slepá. S očekáváním otevřely další dveře a s ulehčením zjistily, že za nimi nikdo nečeká a že dokonce někam vedou. Dýchalo se jim lépe, i když Irśai stále myslela na to, že by zdejšímu vlhkému vzduchu určitě neuškodilo vysušení ohněm. Cesta neskutečně vlhkými chodbami ji nesmírně otravovala a nudila, vytáhla tedy flétnu a vyzkoušela akustiku toho proklatého království vlhkého vzduchu. Ozvěna v jeskyních ji docela bavila. Alespoň na chvíli.

Ze tmy se k nim blížili dva kostlivci a rozhodně nevypadali, že by přišli na kus hudby. Než se však stačili přiblížit na dosah kostnatého pařátu, jeden z nich vstoupil do pasti a chodbou se rozlétlo tisíc malých nažloutlých úlomků kostí. S druhým se dámy vypořádaly již osvědčeným způsobem a jenom sledovaly, jak k nim z šera míří známá menší postava. Irśai se se zlověstným výrazem v očích nadechovala a...

"Jestli ještě jednou budeš sbírat ty svoje debilní šutry, tak přísahám, že ti je nacpu..."

"A..."

"A jestli o nich jenom promluvíš, tak tam za nima nacpu i hořící větev a tím hořícím koncem ven, aby sis ji nemohl vytáhnout!"

"Ale to bych se ráda podívala!"

Irśai potlačila myšlenku na svoji dnešní zmařenou schůzku a nafoukla se. Sledovala Corwina, který právě velice rychle vycouval z menší průrvy, a nakoukla do míst, z kterých zmizel. Kostlivci! Nešťastná, naštvaná a unavená Corwina ještě jednou proklela a mrštila po nich ohnivou kouli. A za nimi druhou a třetí, byla by podpálila i kosti rozmetané po zemi, ale v hlavě jí hučelo a myslela jenom na to, jak se dostat z toho ohavně provlhlého místa.

Vydali se na cestu společně a hledali chodby, které by mohly vést ven. Když už mysleli, že konečně našli něco jiného než bezútěšně vlhkou chodbu, Irśai zjistila, že se malou průrvou neprotáhne... A s únavou se do její mysli začaly vkrádat i myšlenky plné beznaděje. Nikdy neuvidí žhavé letní slunce. A už nikdy nebude moci propalovat malé černé tečky do klobouků dam, které nemá ráda. Nikdy si nesedne do stínu starého dubu a nebude si hrát s plamínky v dlaních...