Tři dobrodruzi tedy pokračovali v hledání cesty na povrch. Corwin si vzpomněl, že při svém bloumání jeskyněmi objevil zbrojnici, vydali se tedy tam. Hůř už být nemůže, myslela si Irśai. Její zachmuřený výraz však na chvíli přešel v lehký úsměv, když si v rohu zatuchle vlhké místnosti všimla lesknoucího se ostří scimitaru. Vzala jej do ruky a zkusmo máchla vzduchem. Čepel zbraně se zazvoněním prořízla vzduch a od naleštěné plochy se odráželo světlo věčné bludičky. V tu chvíli je vyrušilo slabé škrabání dlouhých drápů zarývajících se do dřeva...
(deviantart.com)
Otočili se a spatřili kostlivce slézající z polic. V slabém světle bludiček sledovali, jak se k nim klátivým krokem blíží tři oživlé kostry. Připravili se k boji. Irśai potěžkala scimitar a nadechla se. Ještě jednou proklela vlhký vzduch a rozmáchla se po nejbližším kostlivcovi. Zavrávoral a ohnal se po ní. Nepříliš obratně mu uskočila a znovu se napřáhla, když v tu chvíli schytala silný úder do břicha. Zatmělo se jí před očima a téměř nevnímala, jestli a jak Jeanette s Corwinem zneškodnili kostlivce, jen se držela za břicho a nadávala na celý svět. Přísahala by, že se jí její vlastní nenarozené dítě snaží zabít. Jeanette ji položila na studenou zem a položila jí na čelo mokrý kus látky. Otřásla se hnusem a mezi nadávkami se dovolávala ohně. Slyšela hobitovo nevhodné rýpání, z posledních sil zvedla ze země oblázek a mrštila jej směrem ke Corwinovi. Hraběnka jej raději poslala pro neznámé lahvičky, které prý na cestě viděl v alchymistické laboratoři. Sama se pustila do uklidňování Irśai, i když to byl nadmíru složitý úkol. Mezi nadávkami se snažila dýchat a volat po ohni, to ji však vysilovalo natolik, že mohla proklínat svět jenom v duchu. Sotva vnímala, jak se země zatřásla a jak ji Jeanette táhne za nohy kamsi do temných chodeb...
Corwin přiběhl s náručí plnou zkumavek, položil je před hraběnku a upaloval do laboratoře pro další a Jeanette zběžně prohlédla lektvary. Jeden z nich nápadně připomínal léčivý lektvar, tak se jej pokusila vpravit do bezvládné Irśai.
Oheň. Konečně se dočkala. Všude byl oheň a Irśai v něm mohla chodit, aniž by jí ublížil. Procházela mezi plameny, přes které neviděla oblohu a hladila jejich šarlatové křivky. Prošla jasně oranžovým plamenem a usmála se na ohnivého elfa, který na ni mával.
"Irśai!"
Promluvil a jeho hlas zněl tak krásně, jak vypadalo nebe, do kterého se dostala. Plameny. Všude jenom krásný rudý oheň, živější než cokoliv ve vesmíru, jen pro ni a jejího drahého přítele. Zlehka se dotkla jeho dlaně bříšky prstů a v tu chvíli se celý svět začal rozpadat...
Elf zmizel a plameny se zmenšovaly, svět se bortil a černal, vzduch odporně zvlhnul a z měkké země protkané malými dovádivými plamínky se stal slizký černý kámen. Chtě nechtě musela polknout. Otevřela oči a spatřila před sebou hraběnku. Najednou si uvědomila, kde se nachází. Překvapilo ji, že necítí žádnou bolest. Hraběnka rychle vypila zbytek lektvaru a rozběhly se. Setkaly se s Corwinem, který nesl zbytek lahviček, žádná z nich však neobsahovala nic zajímavého, tak se vydali znovu na cestu podzemním bludištěm...
Dorazili na křižovatku a Corwin se zarazil. Podíval se na hraběnku a vybavil si, co se stalo kostlivcům, kteří se jí dostali do cesty.
"Hele, nemohla bys tady do tý skály udělat značku?"
"Značku? Já? A čím?"
"No... Máš přece ty nehty!"
"Moje nehty? Ale to mi je budeš muset pilovat."
Corwin si sice nebyl jistý, co znamená pilovat, souhlasil tedy a Jeanette vyryla do stěny značku. Přitočil se k Irśai a šeptem se zeptal.
"Hele, co je to pilovat?"
"To neřeš. To je druh sexu..."
Irśai nic lepšího nenapadlo a bavila se Corwinovým napůl zděšeným a napůl zhnuseným pohledem. Bloudili jeskynním komplexem a zkoušeli stále nové a nové cesty. Po dlouhé době bloumání ve vlhkém kamenném bludišti zaslechli šplouchání vody. Irśai se zašklebila odporem a otřásla se. A po chvíli přece jenom dorazili k řece. Voda se na Irśai vyzývavě šklebila a každá vlna jí dávala najevo, co by s ní nejraději udělala. Nebo alespoň tak to Irśai připadalo. Ustoupila dozadu, aby ta zlomyslná masa nechutné tekutiny nemohla naplnit své zlovolné plány. Začala být nervózní a podrážděnější než obvykle.
"Jdeme pryč. Bude tady určitě jiná cesta."
"Ale to by se možná dalo, dámy..."
"Je to voda."
"No vždyť. Jenom voda."
"Je to VODA! Pojďme zpátky!" téměř křičela Irśai a slovo voda pronesla s takovým despektem, že kdyby ji živel slyšel, našel by ve své nezlomné netečnosti dostatek síly k tomu, aby ji pořádně přitopil...
K velké úlevě Irśai se opravdu vraceli zpátky a zkusili poslední neprozkoumanou cestu. Dorazili k masivním dveřím z černého dřeva. Corwin přistoupil ke dveřím a naslouchal. V místnosti za nimi slyšel zřetelné oddychování. Oddychování znamenalo život. A život za dveřmi zase znamenal, že cokoliv se za nimi nachází, bude pravděpodobně méně nebezpečné než nemrtví, kteří bezcílně bloudili ve své věčné existenci temnými jeskyněmi.
Opatrně otevřeli dveře. Na zemi ležela dvě těla přikrytá dekami. Dýchalo však jenom jedno z nich. Corwin se připlížil k dýchajícímu a strhnul z něj deku. Elfka. Nahá. Corwin se znechuceně odvrátil a přišel k druhému tělu, které nedýchalo. Elf. Nahý, mrtvý a studený. Kopnul do jeho kotníku a zkoumal místnost, která se zdála být vězením než čímkoli jiným. Irśai poklekla k elfovi. Byl zřejmě mrtvý už nějakou dobu, zase tedy jeho tělo trochu přikryla a poklekla k elfce. Zatřásla s ní, elfka se probudila a začala křičet. Když jí Irśai ujistila, že ji nechce zabít, rozplakala se při pohledu na mrtvého elfa. Hraběnka k ní poklekla a začala jí masírovat záda a konejšit ji sladkými slovy. Irśai sledovala, jak jako záhadným kouzlem elfka přestala plakat a občas ze sebe dostala i celou větu, aniž by se rozplakala znovu.
Prý se sem se svým drahým vypravili, aby učinili přítrž zlé čarodějnici, ale ta je našla a zavřela do vězení. Irśai se při vzpomínce na starou babiznu ušklíbla. Prý ale jediná cesta ven, která jim zbývala, byla cesta přes zdivočelou řeku. Irśai se zhrozila při představě, že by měla byť pod ochranou kouzla projít řekou. Nic jiného jim však nezbývalo, vydali se tedy znovu k řece...