... jinak než obdobným násilím.

Prý jestli žiju.

Jo, žiju. Někteří z vás si můžou prohlédnout i dokumentaci mého minulého roku, ale vzhledem k osobním věcem, o kterých se tam vyplkávám, je to zaheslované.

Mějte se!

Hrozně se mi líbí, jak super věci vznikají z toho, že někdy neumím pořádně googlit. Tedy, když se do toho opravdu zaberu, najdu spoustu velmi zneklidňujících věcí, o kterých by devět z deseti předmětů mého výzkumu slyšelo patrně celkem nerado, ale někdy se na nějakou důkladnost vykašlu, ztratím trpělivost a je to.

Základní jednotka každé diktatury je jeden poslušný občan. Jedna smutná malá duše, která dělá, co se jí řekne, protože jinak ji nikdo nebude mít rád.

Je mi 33.

... jsem zase tady. Potenciálová bariéra, kterou jsem musela překonat k napsání článku, byla ale extra vysoká. A předem se omlouvám všem, kteří si chtěli přečíst něco pozitivního. Nějaký optimismus možná vyplodím, ale ne dneska. Dneska si chci postěžovat, co mě štve. Takže jste byli varováni, ale nechci, abyste ztráceli čas něčím, co vás štve. To by se můj blog mohl také rovnou ocitnout na vašem seznamu věcí, co serou vás.

Jelikož mám maturitu z matematiky a několik dalších zkoušek, je mou morální povinností uvést pár věcí na pravou míru a vypíchnout to, co média většinou opomíjejí. Předem ovšem prohlašuju, že netvrdím nic takového, jakože koronavirus je mýtus, doktoři mají v nemocnicích leháro a jejich jediná starost je nefunkční kávovar, a stejně tak se nebudu zabývat tím, jestli lidé umírají s covidem, anebo na covid. K tomu nemám dost informací.

Milí potenciální diktátoř a diktátoři začátečnícii!

Už čtrnáctkrát se mi podařilo zdárně dojet do práce na kole. To je dohromady 252 kilometrů. Jednou z toho to bylo v dešti, jednou v dešti, kdy se do mě ještě navíc opíral ledový vítr. Zatím pořád cítím, že ještě nějakou rezervu mám, což je dobře, protože podobná vítězství ducha nad hmotou mě vždycky potěší.

Cesta do práce je pro spoustu lidí, domestikovaných elfů, trpaslíků a jiných humanoidů stresující záležitost.