Jako by to bylo včera, kdy jsem nadšeně sledovala, jestli se mi z něčeho náhodou už už neudělá blbě, a už jsem objemná nezaměnitelně, neboť takhle se fyziologicky vyžrat prostě není možné, to bych musela být arciprase s krutou genetickou zátěží.

Tak nevím. Velké říši, jejíž historie sahá několik tisíciletí do minulosti, jsem doposud ještě nevládla, ale říkám si, že by tak úžasné a perspektivní zemi nemuselo vadit, když se nějaké bílé opičky z Evropy schází s nějakým dalajlámou. A bílé opičky přeci nejsou zase až takové opičky, aby se musely klepat před hněvem velké Číny.

Ten okamžik, kdy zjistíte, že se kvůli svému neustále se zvětšujícímu gravitačnímu poli nevejdete do podzimního kabátu.

Už jsem dlouho nepoužila žádný ze svých snů jako námět minipovídky, a to je škoda!

Pod minulým článkem jsem obdržela řadu komplimentů, jak jsem hezky pozitivní vzhledem ke svému multistavu, kdy obsahuji více než jeden mozek.

Už to na mě ví kromě mé milé rodiny i můj pravidelný čtenář Schyzofrenyk, takže se klidně můžu vypisovat dle libosti. A taky proto, že nevolnosti jsou bezpečně za mnou.

K dobrým mravům každého nadějného aristokrata bezesporu patří také ovládnutí umění kterak správně rozpoutávat konflikty.

Tenhle článek je částečně pro Hroznětajnou, která se podivovala, z které že díry vylézají mladí komunisté a fašisté.

Rok se s rokem sešel a zase je tu léto, čas konferencí a bezuzdného vzdělávání. Letos jsem se ocitla v maďarském Szégedu, na Brazílii jaksi nebyly peníze a asi prý ani výsledky. Ale je nás tady dobrá parta, z našeho oddělení biomolekul šest, plus ještě nějakých deset dvanáct nematfyzáků z ČR.

Jak se blíží přednáška úžasného a okouzlujícího emeritního profesora Henryho Mantsche, čím dál víc se těším, jako malé dítě. Jsou to pro mě takové malé vědecké Vánoce.