Možná jste zaznamenali, že se mi do rukou dostaly knížky Na hraně temnoty a Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Pocházejí ze světa Nathaniela Wonderful a Theodory Stonewall a bystrý (nebo poučený) čtenář ve druhé z nich rozpozná vliv Dračího doupěte (nebo DnD). Já jsem bystrý čtenář. Mně to neuniklo.

Nevyzpytatelné jsou cesty osudu, aby bylo jasno, když už titulek článku není dlouhým názvům nakloněn.

Celým jménem se knížka jmenuje Ztracen v čase: Na hraně temnoty.

Nemusíte si tuhle knížku kupovat. A když si ji koupíte, ani otevírat ji nemusíte. Můžete... ale nemusíte. Nicméně by to byla chyba.

Možná tomu nebudete věřit, ale podařilo se mi přečíst knížku. Celou. Můj mozek nějakým záhadným, kouzelným a zcela nepochopitelným způsobem na chvíli přestal protestovat a říkat věci jako: "Hej, to bolí, doval víno, mně se nechce." Takže nastala zcela jedinečná situace, že si pamatuju zároveň začátek i konec knížky, a dokonce i to, co k tomu chci napsat. A výjimečně to zkusím i bez spoilerů, kdybyste si náhodou taky chtěli zpříjemnit dlouhé zimní večery.

Tak. Dočteno. Že tohle nebude odpočinková nenáročná literatura, mi bylo jasné už ze samotného námětu - Charlieho Gordona pomocí operace a hormonálních injekcí vytáhnou z mentální retardace až k výšinám geniality. On pak postup, který mu změnil život, zkoumá pomocí svého nově nabytého intelektu a geniální laboratorní myši Algernon, která stejně jako on zákrok podstoupila. Algernon však začne vykazovat známky mentální degradace, a tak Charlie stojí před nelehkými otázkami. Bude se i u něj jednat o dočasný efekt a co to pro něj znamená?

Spoiler alert!

V lednu se mi dostala do ruky knížka, na kterou jsem se dlouho těšila. A to knížka Maličkost pro premiéra a jiné povídky od Míši, s kterou si vyměňujeme dlouhé i kratší texty už několik let. Spoustu povídek jsem tak už alespoň v nějaké podobě znala z dřívějška, některé pozapomněla a mohla jsem se s nimi znovu seznámit. Tak knížku v krátkosti představím i vám, a abyste si ji mohli užít, bude to tentokrát bez spoilerů.

Tohle bude v mých zápiscích asi poměrně ojedinělý vstup, protože podobnou literaturu nevyhledávám a knížky jsem si přečetla jen proto, že byly relativně útlé, poslal mi je Mow a říkala jsem si, že když je autor matfyzák, nemůže být přece takové hovado, do kterého se stylizuje. No, je načase zbavit se předsudků o matfyzácích. I matfyzák, damas y caballeros, může být frustrovaný magor, který si svá bebí hojí psaním literatury pochybné kvality.

Hned v úvodu knížky se setkáte s citátem Oscara Wildea, že gentleman je člověk, který ostatním neubližuje neúmyslně. To je sprostý trik, protože Oscar Wilde je můj nejoblíbenější autor, a tak knížka začínala s mnohem větším skóre, než by se podařilo knížce, která by začínala citátem bratří Mrštíků.

Tahle knížka je sice útlá, ale to neznamená, že by snad obsahovala méně mouder.