Základní jednotka každé diktatury je jeden poslušný občan. Jedna smutná malá duše, která dělá, co se jí řekne, protože jinak ji nikdo nebude mít rád.
Je mi 33.
... jsem zase tady. Potenciálová bariéra, kterou jsem musela překonat k napsání článku, byla ale extra vysoká. A předem se omlouvám všem, kteří si chtěli přečíst něco pozitivního. Nějaký optimismus možná vyplodím, ale ne dneska. Dneska si chci postěžovat, co mě štve. Takže jste byli varováni, ale nechci, abyste ztráceli čas něčím, co vás štve. To by se můj blog mohl také rovnou ocitnout na vašem seznamu věcí, co serou vás.
Ještě nikdy jsem neměla ze žádné knížky tak rozporuplné pocity jako z téhle. Byl to vánoční dárek a hrozně jsem se těšila, až dočtu předešlou knížku a budu se moct vrhnout na další.
Ke knížkám, které píšou moji kamarádi, přistupuju speciálním způsobem. Přeci jen když mám číst dílo od někoho, jemuž jsme s jinou paní spisovatelkou v rámci jedné malé hry schovaly klíče a pak jsme se schovávaly za dveřmi (zdravím!), je to něco úplně jiného, než když si prostě jen koupím nějakou náhodnou knížku, která mě zaujme třeba hezkou obálkou nebo zajímavým názvem. Beru to, jako bych lezla danému člověku do pokoje a podvědomě si vážím toho, že "je mi dovoleno" tu knížku číst, i když v onom "je mi dovoleno" se dost často skrývá prostě to, že zajdu do Luxoru a tu knížku si jednoduše koupím.
Možná jste zaznamenali, že se mi do rukou dostaly knížky Na hraně temnoty a Nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Pocházejí ze světa Nathaniela Wonderful a Theodory Stonewall a bystrý (nebo poučený) čtenář ve druhé z nich rozpozná vliv Dračího doupěte (nebo DnD). Já jsem bystrý čtenář. Mně to neuniklo.
Jelikož mám maturitu z matematiky a několik dalších zkoušek, je mou morální povinností uvést pár věcí na pravou míru a vypíchnout to, co média většinou opomíjejí. Předem ovšem prohlašuju, že netvrdím nic takového, jakože koronavirus je mýtus, doktoři mají v nemocnicích leháro a jejich jediná starost je nefunkční kávovar, a stejně tak se nebudu zabývat tím, jestli lidé umírají s covidem, anebo na covid. K tomu nemám dost informací.
Milí potenciální diktátoř a diktátoři začátečnícii!
Už čtrnáctkrát se mi podařilo zdárně dojet do práce na kole. To je dohromady 252 kilometrů. Jednou z toho to bylo v dešti, jednou v dešti, kdy se do mě ještě navíc opíral ledový vítr. Zatím pořád cítím, že ještě nějakou rezervu mám, což je dobře, protože podobná vítězství ducha nad hmotou mě vždycky potěší.
Cesta do práce je pro spoustu lidí, domestikovaných elfů, trpaslíků a jiných humanoidů stresující záležitost.