Když jsem šla zase do svého, nyní již oblíbeného Divadla bez hranic na Limonádového Joea a následnou pařbu při příležitosti ukončení sezóny, potkala jsem individuum.

To si takhle jdu půlnočními Říčany, meče v ruce, hlava kdesi vysoko, protože se mi podařilo přežít trénink (po dvou letech v bógu - brnění -, a to bez výraznějšího společenského znemožnění), když vtom mou pozornost upoutají dva podnapilí jedinci.

Když se něco stane třikrát, už se to dá prohlásit za pravidlo. A tak se z mých výprav do vršovického Divadla bez hranic pravidlo také stalo. Po klasické renesanční komedii Mandragora, rozpustilé komedii Na Vánoce budu gay a hořkosladké Racajdě jsem se vypravila na hru Čarodějnice v kuchyni.

Tohle bude v mých zápiscích asi poměrně ojedinělý vstup, protože podobnou literaturu nevyhledávám a knížky jsem si přečetla jen proto, že byly relativně útlé, poslal mi je Mow a říkala jsem si, že když je autor matfyzák, nemůže být přece takové hovado, do kterého se stylizuje. No, je načase zbavit se předsudků o matfyzácích. I matfyzák, damas y caballeros, může být frustrovaný magor, který si svá bebí hojí psaním literatury pochybné kvality.

Tenhle článek je další ze série mých nadšených kulturních výkřiků po hře Mandragora a Na Vánoce budu gay. Tentokrát se budu radovat ze své výpravy na hru Racajda aneb Tonka Šibenice.

Nedávno jsem si oblíbila jedno malé pražské divadlo, a to Divadlo bez hranic.

Už nějakou dobu disponuji pouze šestadvaceti zuby. Od pátku, kdy jsem se vypravila na dekapitaci těch zbývajících dvou kousků, které mi dělaly v puse neplechu a neautorizovanou techno party.

Jako správný chovatel dravé zvěře na rodičovské dovolené trávím samozřejmě hafo času online, sjíždím všechna možná fóra, Hovnovinky, Mimihellbazar a podobné poklady, však to znáte, hlavně aby tam bylo spoustu tleskánků a jiných smajlíků. No a jednou na mě na Facebooku vykouklo i něco ze stránek Návratu králů.

Mám hudebně založené mimísky.