Loreena, díl 2 - Farewell, Silvermoon...

Loreena - díl druhý. Upozorňuji, že obsahuje sadistické části a zároveň prohlašuji, že já sama nemám žádné podobné touhy. Ostatně kdybych měla, stejně se k nim nepřiznám.

Seděla jsem na stromě u Ossidova domu a sledovala jej. Rosie mi běhala po rameni a lechtala mě nožičkami. Městská rada mě umístila do sirotčince, s tím, že až nebudu malá nezodpovědná holka, můžu odejít, kam se mi zlíbí. Peněz mi po rodičích zbylo tolik, že jsem nevěděla, co s nimi, ale klidně bych je do posledního měďáku dala i za jediný den s rodiči. Ale nechávají mě si dělat, co se mi zachce, a když nějaká vychovatelka dělá problémy, Rosie před ní proběhne, ona zavřeští, uteče a je klid.

Nechápu to, i když jsem jim říkala, že tatínek toho orka oslovoval Osside a i když jsem jim říkala, kde bydlí, řekli mi na to akorát, že pan Ossid je vážený občan a byl navíc v tu dobu mimo město, prostě že jsem nahluchlá a paranoidní...

Konečně se jeho dveře hnuly. Vylezl, zachrchlal a odplivnul si. Vydal se směrem do města. Když mi zmizel z dohledu, opatrně jsem slezla ze stromu. Kromě mě a Rosie nebyl v dohledu žádný živý tvor. Vstoupila jsem do domu a rozhlédla jsem se. Do batohu jsem naházela nějaké drobnosti, svíčky, inkoust, sůl, kávu, aby zase brzo odešel do města. Sledovala jsem Rosie, utíkala ke schodišti. Sestoupila jsem po příkrých schodech do sklepení. Poznala jsem místnost, do které jsem té osudné noci nahlížela. Očima jsem projížděla knihovnu. Bylo v ní spousta starých knih, jenže... Kterou vzít, aby mi k něčemu byla a aby to nebylo moc nápadné? Na nejspodnější poličce bylo vyrovnáno několik knih jménem Učňovská kniha Temných umění jedna až třináct, tak jsem rychle vzala dva první díly a raději jsem zmizela.

V zahradním altánu jsem knihy obalila do barevného papíru, aby nebyly tak nápadné. Nejdřív jsem potřebovala pročistit mysl. V hlavě mi těkaly tisíce myšlenek, potřebovala jsem je vyhnat. Čím víc jsem se snažila, tím víc se nové myšlenky vynořovaly. Zavřela jsem oči a užívala jsem si doteky větru. Hladil mě po tváři, hrál si s mými vlasy, líbal mě na krku... Už jsem myslela jen na něj. Zhluboka jsem se nadechla a najednou jsem měla pocit, jako bych se vznášela nad zahradou.

Konečně moje mysl byla prázdná, mohla jsem se soustředit jen na to, na co jsem chtěla.

Pozorovala jsem svoje ruce. Soustředila jsem se jen na ně a najednou po nich začaly tančit plamínky. Myslela jsem si, že mám halucinace, protože mě nepálily, jakmile jsem ale přiblížila ruku k trávě, zkroutila se a zčernala. Zaradovala jsem se a nechala plamínky zase zmizet. S dalším studiem jsem se poohlížela po svojí první oběti. V sirotčinci byla spousta vhodných objektů, které by se nebránily, ale přece nebudu zabíjet elfy.

Jednoho dne dovedli do sirotčince malého orka. Prý jejich bandu přepadla skupina nočních elfů a on jako jediný přežil. Nevěděla jsem, že existují i jiní elfové, tihle mi ale začali být hned sympatičtí. Hned jsem se začala tajně učit jejich řeč. Byla podobná té naší a navíc jsem v skrytu duše doufala, že s nimi náš národ bude jednou žít v míru a lásce. Třeba se někdy dožiju doby, kdy orkové odtáhnou pryč... Ten jejich hrubý a násilnický vzhled nenávidím, kdyby neexistoval jediný ork, mohli by tu rodiče... Už zase mi po tváři tečou slzy, dopadají do knihy na písmena napsaná tou hroznou řečí. A inkoust jim odolává, jako kdyby se mi vysmíval...

Je temná noc. Měsíc se skryl za mraky a do pokoje nedopadá ani nepatrný proužek jeho světla. Jenom svíčka u dveří tiše a skomíravě plápolá... Nadzvedla jsem se na posteli a pozorovala orčí mládě. Ležel a pochrupoval jako malé prasátko. Třásla jsem se strachy a napětím. Zavrtěl se v posteli a otočil se obličejem ke mně. Nadechla jsem se, abych se uklidnila a mohla se soustředit. Slova, která jsem šeptala do tmy, se v mé hlavě ozývala a zesilovala ozvěnou. Je to úžasný pocit, soustředit se jen na jedinou věc...

Zachroptěl a vykřiknul. Zalehla jsem zpátky do postele a přikryla se. Přiběhla vychovatelka, rozsvítila a s hrůzou koukala na orka. Pomohla mu posadit se. Vykašlával krev a kuckal se. To znamená, že se mi kouzlo povedlo! Zašeptala jsem ještě několik slov a on se zkroutil v křeči na posteli. Párkrát sebou zaškubal a potom jeho trápení skončilo. Kouzlení se mi začalo ohromně líbit, ale budu si muset dávat pozor, abych nebyla nápadná a všechno vypadalo jako náhoda nebo nemoc. Ale je mi trochu líto dětí, které jsem vyděsila, přece jenom, když vás uprostřed spánku probudí tak hrozné chroptění a ještě k tomu na vás cáká krev, není to nic moc pro sladké sny...

S temnou magií mi bylo nádherně. Dávala mi zapomenout na všechno zlé, už jsem v noci nebrečela, jen jsem v duchu mluvila k rodičům, jako by byli pořád živí. Studovala jsem historické knihy a zjišťovala, kdo všechno je nepřítelem elfů. Byla jsem zmatená. Rozhodla jsem se brát historii pouze jako doporučení, komu se vyvarovat.

Jednoho dne se v sirotčinci objevil Ossid. Zamrazilo mě v zádech a hlavou mi projely ty nejhorší myšlenky. Zavřela jsem jeho knihu, otevřela knihu o přírodě a poslouchala.

"Myslíte, že se tu ukrývá nějaká zlá bytost?"

"Nevím to jistě, ale mám pocit, že z tohoto místa sálá temná magie."

"Ale to není možné. Jsou tu jenom děti."

"A jste si jistá? Co sklepení, máte přeci sklepení."

"Ano, ale tam je jenom jídlo, chodíme tam často a není tam místo k úkrytu. Vůbec se mi nelíbí, kam to směřuje, vážený pane. Ještě začnete tvrdit, že zde děti vyučujeme magii."

"To jsem neřekl. Ale pošlu sem kontrolu."

"To myslím nebude nutné. Na tomto místě se nic špatného neděje."

"Zapomínáte, kdo financuje tenhle váš útulek?!"

"Ne, ale ve vší úctě, mám pocit, že jste tak trochu mimo."

Chvíli jsem ještě poslouchala, mluvili o běžných věcech, kdo přišel, odešel, co se koupilo a tak různě. Ale té kontroly jsem se bála. Jediná věc, která držela mou optimistickou náladu, bylo to, že jsem v sirotčinci zůstávala už jenom kvůli přátelům. Hned ten večer jsem se se všemi rozloučila s tím, že jsem dostala pozvání od příbuzných a musím odejít. Sbalila jsem knihy, nějaké jídlo, oblečení, deku a nějaké peníze a vydala jsem se na cestu. Když jsem odcházela, ukradla jsem Ossidovi ještě nějaké knihy, co vypadaly zajímavě. Ještě štěstí, že když má někdo tak velikou knihovnu, nevšimne si, že mu něco chybí...

Nevěděla jsem, kam půjdu, nevěděla jsem, kde budu spát, jen jsem šla na jih. Přírodou se proháněl čerstvý větřík a čechral mi vlasy. Přinášel spoustu vůní dálek, cítila jsem z něj zpěv mořských racků a slanou vůni mohutných korábů. Najednou jsem byla ohromně svobodná, mít křídla a méně knih, rozletím se krajem...

Zavřela jsem oči a nadechla se z plných plic. Poskočila jsem a uklouzla mi noha. Najednou jsem se kutálela se svahu dolů k řece. Snažila jsem se zachytit se trávy, ale akorát jsem se pořezala. Konečně jsem dopadla do vody. Na chvíli jsem se ponořila, ale potom jsem se snažila doplavat ke břehu. Pak jsem ucítila bolestivý náraz do hlavy a proud mě unášel kamsi...

Probrala jsem se na písčité pláži a v puse jsem měla slaný písek. Vyplivla jsem to a zašátrala rukou vedle sebe. Nahmatala jsem batoh a zase jsem o sobě nevěděla.

Probudil mě dotek mokrého šátku na čele. Otevřela jsem oči a snažila se zaostřit.