Loreena, díl 3 - Vzpomínka na Lady Noxii

Zase to udělala. Znovu. Seděla na židli a dívala se do klece. Na rameni ucítila jemné zašimrání. Otočila hlavu a malý pavouk uskočil před pramenem černých vlasů na hladkou látku kouzelnické róby. Pohladila jej prstem po zádech, načež odcupital do klece za kamarády. Koukali zvědavě na svou svačinku. Ta je s děsem v očích a smrtelně bílou pokožkou tváří pozorovala. Když se některý z pavouků přiblížil moc blízko, neohrabaně se ohnala. Loreenu trochu mrzelo, že už nekřičí. Mohla ji nechat zemřít na nějaké strašné kouzlo, potřebovala však nakrmit své malé kamarády. Přejela pohledem obsah klece a znuděně odkráčela ven. Však oni si poradí, nejsou to žádná pavoučí děťátka, aby jim musela jejich jídlo svazovat.

V lese byl klid. Jen tu a tam se ozvalo plácání křídel vyplašeného ptáka. Usedla do čerstvé trávy, podepřela si bradu a přemýšlela. Vítr si pohrával s jejími vlasy a cuchal její už tak nedbale vytvořený účes. Neměla by déle zůstávat ve vesnici. Lidé se jí začínají stranit. Tedy, ne že by jí to vadilo, když se vás však tahle rasa začne stranit, pravděpodobně něco chystají. I když v kraji platila jakási úmluva o rádoby míru, lidé na Sin'Dorei hleděli s více či méně skrývanou nenávistí. Nevděčníci... Měla by se naučit ovládat svůj vztek. Věděla to, nicméně si občas nedokázala pomoct. A v tomhle případě si snad ani pomoct nechtěla, toužila jen vidět bílou kostru. Nebo černou, to už je jenom záležitost provedení.

Rozhodla se, že zkusí měsíc nikoho nezabít. Snad se za to rozhodnutí nebude později nenávidět. Pokud šlo o magii, ovládala svou mysl navýsost perfektně. Ještě se jí nestalo, že by někdo obrátil její kouzlo zpátky nebo mu uniknul. Její zelené oči bloudily travou. Zastavily se až ve vláknech orosené pavučiny. Byla by ji pohladila, kdyby tím nezničila celodenní práci některého ze svých kamarádů. S láskou si přejela po zápěstí. Pohladila symbol malého pavoučka a zasnila se. Vzpomínala na ten krásný čas strávený s pavouky u lady Noxie.

To Rosie ji tam zavedla a pavouci ji díky ní vřele přijali. Nevěděla, proč je takovým zvláštním způsobem s pavouky spojená, čím to je, že s nimi dokáže telepaticky komunikovat... Jak ráda by se tam vrátila. Znovu by s láskou operovávala nenarozené pavoučky v zámotcích, chodila s pavouky na lov, malovala po stěnách jeskyně. Vodila by malé pavouky do lesa a učila je hledat jídlo, zase by se radovali pokaždé, když něco ulovili, ani by si nevšimli, že Loreena jim kořist už trochu připravila... To by tam ale nesměli přijít lidé. Lidé... Na co přijdou, zničí. Zapálí heboučká vajíčka spící v sítích, zabijí pavouky, kteří nikdy předtím člověka nelovili.

Přeživší pavouci s Loreenou pohřbili lady Noxii i ostatní padlé pavouky a rozběhli se do lesů. Pavoučí kodex platný po celá staletí byl zrušen a lidé, kteří se vyskytli na špatném místě, byli bez milosti loveni.

Musela se dostat do Stříbrného Měsíce. Už se nechtěla dál toulat. Pavouci za ní kdykoliv přijdou, stačí na ně jenom pomyslet. Vzpomněla si, co říkávala lady Noxie. Lepší být s přáteli v jeskyni než s cizinci v paláci. A lidé ve vesnici byli všechno možné, jenom přátelé ne. Jak by se asi tvářila lady, kdyby jí takhle viděla? Asi by chápavě pokývala makadly, poděkovala jí za jídlo pro pavouky a poslala by jí okamžitě do Stříbrného Měsíce. Kdyby Loreena protestovala, možná by ji tam odtáhla i násilím.

Zvedla se a zamířila domů. Musela strávit v lese dlouhé hodiny, protože pavouci byli už pryč, stejně jako jejich svačina. Tedy, až na kostru. Pohlédla fascinovaně na precizně opracovanou kostru. Úžasné. Stejně si to zasloužila. Řídila se radami lady Noxie. Sice jí ostatní neubližovali o nic méně než jiným, nicméně dříve či později toho rozhodně litovali. Sbalila do batohu věci na cestu a vyrazila. Těšila se, až znovu uvidí hradby milovaného města. Až znovu uslyší svou rodnou řeč. Vejde do domu rodičů. Ale hlavně... Splatí poslední nevyřízený účet.