Sayonara | Loreena, díl 4 - Poslední dluh

Ve světle zapadajícího slunce kráčela štíhlá postava. Jemně se usmívala, děsivě a krásně zároveň, v malém batůžku poklad, pro který přišla. Od podrážek sandálů odskakovaly drobné kamínky a dopadaly do trávy u cesty. Konečně vyřídí poslední nesplacený dluh. Dluží jim to, svým milovaným rodičům. Dluží to i sama sobě. S pocitem, který jí teď naplňoval, by snad došla do Stříbrného Měsíce bez zastavení, po setmění však rozdělala oheň, aby mohla chvíli jen tak koukat do plamenů. Sledovala oheň lačně olizující kusy dřeva, tancoval po kamenech a hřál její chladné ruce. Osvětloval její černé vlasy, vplétal do nich rudé nitky, ozařoval její světlou kůži. Marný souboj dřeva a ohně ji fascinoval. Milovala oheň, její oblíbenou magií byla magie stínová a magie ohně. Přemýšlela, jaké to je zemřít po zásahu takovým kouzlem. Její oběti se vždycky tvářily hrozně, ale přesto ti, kteří přežili zásah ohnivým kouzlem, tvrdili, že v jednu chvíli cítili zvláštní příjemné teplo. Vytáhla deku a s pohledem upřeným ke hvězdám usínala. Oheň hřál její tělo. Myslela na rodiče. Nevěděla, co se s nimi stalo po smrti, ale cítila, že jsou stále s ní, že ji ochraňují, vždy měla pocit, jako kdyby se jí všechny špatné věci nějakým způsobem vyhnuly. Možná bude v příbězích o bludičkách něco pravdy... Přikryla se dekou a upadla do světa snů.

Vzbudila se časně zrána. Prohrábla rukou vlasy zmáčené ranní rosou, aby je trochu upravila, snědla několik kousků sušeného ovoce a protáhla se v paprscích vycházejícího slunce. Nastavovala mu prokřehlé dlaně a rozespalou tvář, užívala si paprsky pronikající pod kůži. Dívala se do slunce, mhouřila oči a cítila, jak se nabíjí energií a jak celé její tělo pulsuje. Rozhrábla ohniště, sbalila věci a vyrazila na cestu. Slunce se šplhalo stále výš a výš a opíralo se Loreeně do zad. Po hodinách a hodinách cesty se na obzoru začaly rýsovat hradby Stříbrného Měsíce v celé své kráse. Cítila domov, který z nich sálal, těšila se na známé uličky, kde si jako malá hrála...

Strážný se na Loreenu mile usmál, kývnul hlavou a vpustil ji za hradby města. Dláždění ulic sálaly příjemným teplem, zula si tedy boty a kráčela známou cestou domů. S úsměvem se vyhýbala dovádějícím dětem, zdravila obchodníky nabízející své zboží... Se zatajeným dechem otevřela dveře rodného domu. Padl na ní stín a prach dlouhé roky neudržované budovy. Najednou jí přišlo všechno tak líto, sesunula se do rohu místnosti a jen tak pozorovala sluneční paprsky, které osvětlovaly zvířený prach. Ze smutného zamyšlení ji vytrhlo zašimrání na ruce. Otočila hlavu a usmála se na drobného pavoučka, který ji přišel přivítat.

Osm drobných nožiček jí vlilo do žil novou sílu a začala uklízet zanedbaný domov. Otevřela okenice dokořán a vpustila do místnosti všeoživující světlo. Práce ji začala bavit, a když si šla lehnout, cítila se příjemně unavená. Ráno ji vytrhly ze snů hrající si děti. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že je doma. Poté co provedla svůj pravidelný ranní rituál, otevřela šatní skříň a vytáhla ty nejodvážnější šaty. Rozložila je na zahrádce, aby z nich vyprchaly roky hlubokého spánku ve skříni.

Na starém stole rozložila alchymistické náčiní, odolné kožené rukavice a rostlinu, kterou získala na své výpravě. I přes dlouhou cestu její listy byly stále svěží a rudý květ vypadal nebezpečně krásně. Krásný a smrtící Plazivý smutek... Opatrně odstranila okvětní plátky a pomalu je třela v lihu, aby uvolnily jednu složku smrtícího elixíru. Listy spálila na popel a přidala je do rudé hmoty z okvětních plátků. Připravovala se na poslední složku elixíru. Zapálila kahan, upevnila nad něj baňku a začala ohřívat koňské mléko s nektarem květů. Vzala do ruky nůž a nadechla se. Zavřela oči a uklidnila se. Sevřela pevně rukojeť a opatrně se řízla do ruky. Krev pomalu vytékala do připraveného válce. Zastavila krvácení a přidala do bublajícího mléka svou krev a kořen rostliny. Zhasla plamen a poodešla k oknu, aby se příliš nenadýchala halucinogenních par. Po chvilce smíchala všechny tři složky a důkladně je promíchala a tekutinu scedila. Elixír pomalu nalila do skleněné violky. Nechala jej ještě chvíli chladnout, potom nádobku důkladně uzavřela, zapečetila a oblékla se do připravených šatů. Ještě před odchodem si však potřela zápěstí záhadnou tekutinou. 

Dům Ossida poznala už z dálky. Vždyť kdysi trávila celé hodiny jeho pozorováním. Znala dům přesně zevnitř i zvenku, měla v paměti dokonce i Ossidův denní rozvrh. Vešla dovnitř a usadila se v pohodlném křesle. Čekala. Každou minutou by se měl vrátit domů. Dveře konečně zavrzaly a ork vešel do místnosti. Podíval se na Loreenu s otázkou v očích, ta se na něj však jenom usmála a přistoupila k němu. Kdoví co se mu honilo v hlavě, snad jej zmátly smysly. Loreena věděla, že kdyby použila magii, okamžitě by to poznal, snažila se tedy myslet na obyčejné věci. Vzala orka za ohromnou ruku a on jako ve snách ji následoval.

Jako ve snách ulehl na lůžko a ani nezaznamenal šikovný manévr její drobné ruky. Ucítil jen prudkou bolest, která jej ochromovala. Loreena se na něj se zájmem dívala. Jed, který nalila na jeho hlavu, byl téměř přesnou kopií jedu Stínového poutníka, jednoho z nejnebezpečnějších a nejzajímavějších pavouků. Sama paní Noxie jí prozradila tajemný recept. Oběť, která potom přišla do styku s jedem, zemřela v ukrutných bolestech, na jejím těle však nezanechal jed ani jedinou stopu. Dívala se do jeho očí. Možná věděl, proč umírá. Nebo také ne. Sledovala jej, dokud se jeho tělo nezacukalo naposledy. Když zemřel, prohlédla jeho knihovnu. Několik knih se jí zalíbilo, tak si je vzala a šla domů. Na ulici nespatřila ani živáčka, měla tedy jistotu, že její plán vyšel bezchybně.

Když dorazila domů, vyšplhala do koruny stromu v zahradě a přemýšlela. Představovala si, jaké by to bylo, kdyby onoho večera nepřišel Ossid k nim domů. Možná by byla úplně jiná. Bezstarostná a naivní. Najednou jí tyhle myšlenky připadaly směšné. Ona je přece Loreena a má svůj sen. A teď konečně jej může uskutečnit. Snažila se potlačit v mysli obraz, ve kterém velice drastickým způsobem odklízela všechny překážky, slezla ze stromu, usmála se na kolemjdoucího elfa a konečně se nadechla zhluboka tak, jak celé roky toužila...