Leara, část 1 - Prolog

 Dnes jsem se konečně dostala k tomu, abych začala sepisovat příběh mé nejnovější dračákové postavy - temné elfky jménem Leara. Když jsem ji zakládala, tušila jsem, že temní elfové jsou pořádné děvky, netušila jsem však, že je to až tak zásadní. Teta wiki mě však vyvedla z omylu. Nu což, budu tedy hrát mrchu a pokusím se odfiltrovat projevy vlastní nedostatečné zkaženosti. :-) 

Tento díl je však jen jakýmsi prologem k celému dračákovému příběhu, potřebovala jsem totiž Leaře poskytnout nějakou vlastní historii.

Úder srdce. Ticho. Šumění krve ve spáncích. Úder srdce. Ticho. Pomalý šustivý nádech. Roztřesený výdech a krev valící se tepnami. Černé prsty, které byly ve tmě sotva vidět, sevřely řezbu zábradlí. Kdesi v dálce zapraskala lucerna a fialové světlo na okamžik osvětlilo postavu dívenky schoulené na schodech. Prameny sněhobílých vlasů jí padaly na ramena, na několika místech však byly spálené. Světlé cestičky na tváři dávaly tušit, že po nich ještě nedávno proudily potůčky slz. Dívka se ošila a přikrčila se. Čekala. Konečně se od studených zdí domů odrazily zvuky kroků. Zbystřila a otočila hlavu za zvukem, na okamžik zatajila dech, když vtom pronesla do tiché noci několik slov. Příchozí osoba se chytila za srdce a padla na kolena. Dívka zapálila svíčku, která se rozhořela jasně fialovým plamenem, a postavila se před klečící postavu. Mihotavý plamínek svíčky osvětlil dívku, která nemohla být o moc starší. Zvedla tázavě oči a pohlédla vzhůru.

"Leara?" stihla ještě vyslovit, než se zhroutila na chladnou zem, několikrát sebou zaškubala a zůstala ležet s očima upřenýma kamsi do dáli. Dívka k ní poklekla a z krku jí sundala stříbrný přívěsek pavouka. S pocitem úlevy jej sevřela v dlani a jako vzácný poklad, kterým šperk bezpochyby byl, jej zapnula kolem krku. Zasmála se a sebrala ze země batoh vychládající dívky a ještě jednou na ni pohlédla očima, které ve tmě nepatrně červeně zářily. Věděla, že dívce zbývá ještě několik minut života v nehybné agónii, a to pomyšlení ji nesmírně těšilo. Přemýšlela, co by jí ještě mohla provést, když vtom v dálce cosi zašramotilo, Leara jí tedy rychle vytrhla pramen vlasů a zmizela do noci.

Zamkla se v pokoji, dveře zatarasila židlí, padla na postel a zhluboka dýchala. Ještě nikdy předtím nikoho nezabila. Zaplavovaly ji zvláštní pocity. Náhlá volnost, úleva, napětí a podivná směs radosti a strachu. Konečně se jednou ocitla na té druhé straně a dokázala se ubránit. Sama. V duchu přísahala Lolth, pavoučí bohyni, že udělá všechno proto, aby se jí ani jejích vlasů už nikdo neodvážil dotknout. Uložila vytržený pramen vlasů do malé dřevěné krabičky, opatrně otevřela batoh mrtvé dívky a pomalu vytahovala její věci. Knihu o magii ohně, lahev medoviny a krásné tmavofialové šaty. Rozsvítily se jí oči a rychle je oblékla. Cítila se v nich zvláštně, jako kdyby byly odjakživa její. Zatočila se před zrcadlem a sukně se zavlnila, jemná lesklá látka odrážela slabé světlo lucerny. Opatrně se svlékla, šaty pečlivě složila, ukryla je na bezpečném místě a znovu zašátrala v batohu. V postranní kapse její prsty narazily na váček z jemné kůže, vytáhla jej a na pokrývku vysypala několik zlatých mincí. Usmála se a schovala všechny poklady kromě knihy na bezpečné místo.

Přejela po deskách z černé kůže a zkoumala zlaté písmo na hřbetě. Když ke knize přičichla, cítila z ní celá staletí. S posvátnou úctou ji otevřela a začetla se do starého textu. Vždycky chtěla ovládat magii ohně a ledu, i když matka chtěla, aby se stala kněžkou, což Learu nelákalo. Chtěla cestovat, navštívit povrch a prozkoumat všechna místa, o kterých jenom slyšela. Několikrát přečetla úvodní kapitolu knihy, ale moc jí nerozuměla, zavřela tedy oči a snažila se uspořádat si myšlenky. Odložila knihu na noční stolek a přemýšlela o přečtených řádcích tak dlouho, až usnula...