Dorian, část 1 - Krvavý úsvit

Protože zkouškové je doba prokrastinace, ani já jsem nezůstala ušetřena. A napsala jsem legendu k jedné ze svých postav ve hře World of Warcraft. Než se pochlubím se samotným příběhem, ráda bych ještě zdůraznila, že není Dorian jako Dorien. Dorien je moje postava v dračím doupěti a je to temný elf, zatímco Dorian je krvavý elf a vyskytuje je se ve světě Warcraftu. Prostě si nemůžu pomoct a Dorian je mé oblíbené jméno. A ještě se musím přiznat k tomu, že příběh Doriana se částečně drží úkolů ve hře a krvavost je v případě rytíře smrti věcí naprostou přirozeností, nejedná se tedy o mou osobní zvrhlost. A ukradla jsem ze hry jeden dialog. Ale jinak je to celé moje. Enjoy!

Pot a krev. Dlouhé hodiny svíral elf jílec meče a bojoval s ostatními rytíři. Stejně jako oni se snažil zahnat tu nezvladatelnou touhu po krvi a smrti, která ho sužovala dnem i nocí. Ani zásahy ztupenými zbraněmi nedokázaly přehlušit to bolestivé nutkání. Ale jednou, pomyslel si Dorian, jednou přijde den, kdy jejich temný pán zvítězí nad svými nepřáteli, a to utrpení, ta divoká touha, kterou s ním všichni rytíři smrti sdílí, skončí. Bezmyšlenkovitě zasadil svému protivníkovi několik bezchybných úderů a ten se s vydechnutím skácel k zemi. Dorian se ušklíbl a dobře si prohlédl tvář znaveného rytíře, který se nechal příliš rozptýlit tichým všudypřítomným našeptáváním. Mladý muž, jehož tvář byla zbrocená zasychající krví, jej pozoroval ze země a neodvažoval se pohnout. Jeho zbroj se zvedala pod jeho přerývavými nádechy.

"Vstaň a bojuj znovu," poručil muži Dorian a odvrátil se od něj. Za okamžik muž stál na nohou připravený k boji, když v tom se na vyvýšené terase zdobené safíry a obsidiány objevil muž v naleštěné šedomodré zbroji. Všichni rytíři okamžitě poklekli a sklonili hlavy. Muž je chvíli mlčky pozoroval a po několika minutách ticha, které jen občas narušilo zakrákání havrana, promluvil.

"Jste první jízda rytířů smrti. Sloužíte králi lichů. Jste ztělesněním děsu a hrůzy, jenž zkrotí tento svět. Neznáte bolest, neznáte únavu, znáte jen krev a smrt. Jste mistrovským dílem tohoto světa. Jste..."

Rytíři poslouchali slova svého mistra a hučení v jejich spáncích utichalo. Bolestivý hlad po krvi ustoupil do pozadí, ne moc, ale po hodinách utrpení jim to připadalo jako absolutní svoboda. Muž domluvil a sledoval klečící rytíře.

"Doriane, veliteli první jízdy, následuj mne," poručil elfovi, otočil se na podpatku a zmizel v útrobách pevnosti. Dorian pomalým krokem vstoupil do potemnělé místnosti a poklekl před vyřezávaným křeslem z černého dřeva, na kterém seděl úctyhodný mistr.

"Mistře Mograine," hlesl elf.

"Viděl jsem tě bojovat, Doriane.

Vskutku činíš našemu temnému králi potěšení. A teď... Řekni, co bys dal za to, abys mohl někoho zabít?"

Dorianovy oči se v ten okamžik rozšířily, zvedl hlavu a polkl.

"Abys mohl zabořit svůj meč do měkkého masa a sledovat, jak z tvé oběti pomalu uniká život?"

Elf jen s vypětím všech sil potlačil třes rukou, které ho zrazovaly.

"Všechno pro temného krále," hlesl a dál lačně sledoval svého mistra. Ten se blahosklonně usmál a podal ruku, kterou Dorian po chvilce váhání políbil.

"O půlnoci povedeš útok první jízdy na Avalon. Ta vesnice žije až příliš dlouho v klidu. Teď jdi a vyřiď mé poselství svým rytířům," poručil a pokynul elfovi k odchodu. Dorian se tiše vzdálil, aby vyřídil svým mužům radostnou zprávu a dopřál jim kratičký odpočinek, a sám ulehl na chvíli na tvrdé lůžko. Snil o slávě, kterou pro svého pána dobude a o slasti a chvilce svobody, kterou jim masakr dnešní noci přinese. Všichni rytíři cítili krvelačné myšlenky krále lichů, které jim je na několik hodin odnesly do říše temných snů. Smrt... Krev... Utrpení...

S představami, které se svým vládcem sdíleli, se před půlnocí probudili, nasadili modrošedou zbroj a přivolali své démonické oře z říše stínů. Temnou nocí se neslo jejich pekelné řehtání jako předzvěst krvavého úsvitu, do kterého se měla probudit nic netušící vesnice. Temní rytíři smrti, nemrtví a přesto s tlukoucími srdci, dokonalý vrchol umění nekromantů, vyrazili do spícího údolí. Od modře zářících podkov odletovaly kusy hlíny a koně se se zběsilými výrazy hnali krajinou. Srpek měsíce bázlivě vykukoval zpoza šedých mraků a jen slabě osvětloval znesvěcenou zemi. Temná pevnost se za první jízdou rytířů smrti tyčila jako němá připomínka všudypřítomného krále lichů, který ze svého trůnu s uspokojením sledoval, jak se vlna jeho nejlepších bojovníků valí krajem smrtelníků.

Vtrhli do vesnice jako smečka hladových šelem, pálili stavení a zabíjeli prchající vesničany, lidi, elfy i trpaslíky, kteří se marně snažili uprchnout před nenasytnými čepelemi. Kdyby tušili, jaká nezkrotná síla a nehynoucí nutkání je pohání, pochopili by, že jsou ztraceni. Odvážnější z vesničanů se však rytířům postavili, aby zemřeli o pár okamžiků dřív než jejich milovaní.

Dorian seskočil ze svého oře a vykopl dveře malého stavení. Jediným máchnutím meče srazil hlavu elfovi, který se mu odvážně postavil s rezivějícím mečem a otočil se k mladé elfce, která svírala půl cihly a bez hnutí na něj zírala. Zaječela a pokusila se ho zasáhnout, Dorian však jenom uskočil a nechal dívku proplout kolem. Zarazila se o stěnu a otočila se. Dorian pozvedl meč a pohlédl na něj ve světle plápolajících domů. Runy odrážely světlo nenasytných plamenů se stejnou dokonalostí, s jakou je tam před několika měsíci Dorian vyryl. Elfka na něj hleděla beze strachu, smířená se svým osudem. Dorian cítil, jak mu žilami koluje děs a hrůza vesničanů, které odplavovaly bolest všech rytířů. Zazubil se na dívku, které přeběhl mráz po zádech. Pomyslel si, že jí může dopřát ještě několik vteřin jejího bídného smrtelného života, otočil se a vykročil ze stavení, aby se zapojil do masakru prchajících vesničanů.

Když bylo po všem a utichly nářky všech umírajících, poručil Dorian svým mužům, aby nabodali hlavy několika vesničanů na kůly na návsi, a tak rychle, jak se objevili, rytíři zase zmizeli. Jeli vstříc temné pevnosti a sdíleli se svým králem pocit uspokojení z dobře odvedené práce. Jeho spokojenost jim byla sladkou odměnou po dnech plných bolestivého strádání. Dorian vjel v čele jízdy na kamenné nádvoří za zvuku uvítacích famfár. Seskočil ze svého oře, poplácal jej po boku a propustil, aby si mohl odpočinout ve svém vlastním světě. Kůň se dotkl čumákem jeho čela a po několika krocích se rozplynul v mlze. Rytíři druhé a třetí jízdy je závistivě sledovali, i přesto je však nadšeně vítali doufajíce, že jednoho dne budou vybráni, aby zaujali místo po Dorianově boku. Dorian předstoupil před svého mistra a poklekl.

"Povstaň, Doriane. Dnešní noc patří tobě a tvým mužům. Ale nepolevuj ve svém snažení. Brzy přijde den, kdy pošleme do pekel poslední rytíře Bělostného úsvitu, a Morové pláně budou celé naše! Nyní jděte a užijte si zasloužený odpočinek."

Několik dní uteklo v tvrdém tréninku a mysl temného krále i všech rytířů se znovu začala plnit touhou po krvi. Dorian přecházel po prašné cestě sem a tam a občas odkopl stranou mravenci vybělenou kost. Krajinu halil šedavý opar a mlha se líně válela u paty tmavošedé budovy. Sotva si všiml velitele stráží, který se k němu potichu přiblížil.

"Mám pro tebe práci, která ti udělá radost, Doriane," promluvil bez zbytečných formalit, "Běž do kobky a skonči to s těmi zajatci, které přitáhla druhá jízda."

Dorian se ušklíbl a v duchu se zasmál při představě, jak bude Larsson, velitel druhé jízdy zuřit, až zjistí, že mu někdo sebral to potěšení. Uklonil se a zamířil do podzemí. Kobka byla malá a páchla plísní. Několik řetězů viselo volně ze stěn a v rohu byla kupka slámy. Jeho oči si nepotřebovaly přivykat šeru sklepení, jakmile vstoupil do temné kobky, zamířil k prvnímu zajatci. Muž bezvládně ležel na zemi a do jeho končetin se už pustily krysy. Zamračil se a kopl do nehybné ruky. Bohové ho předběhli, pomyslel si a přistoupil k elfce, která seděla tiše v koutě s očima upřenýma k zemi. Když slyšela údery jeho těžkých bot, vzhlédla k němu.

"Budeš se mi dívat do očí, až..." zarazila se a snažila se pohlédnout do jeho tváře, která byla z velké části zakrytá tmavou kápí. Slabé světlo svíčky připevněné na stěně sice sotva plálo, ale i tak jeho obličej elfku zaujal.

"Tuhle tvář bych poznala kdekoliv. Co... Co ti to udělali, Doriane?" hlesla s očima stále upřenýma k němu. Trhl sebou, když slyšel své jméno z úst obyčejného smrtelníka a zkoumavě se na ženu zadíval. Její černé vlasy byly potřísněné zaschlou krví a špinavé od hlíny, ale přesto mu připomínaly ty jeho. Zvláštní, pomyslel si, že si doteď neuvědomil, jako barvu mají jeho vlasy. Vlastně si nevybavoval, že by někdy přemýšlel o tom, jak vypadá. Ze zamyšlení ho vytrhl hlas elfky, která znovu promluvila.

"Přemýšlej. Přemýšlej a vzpomeň si, kdo jsi a jak ses sem dostal. Vzpomeň si na majestátní haly Stříbrného Měsíce. Byl jsi kdysi hrdina Sin'dorei. Tohle nejsi ty!"

Dorian bojoval s nutkáním okamžitě srazit hlavu té troufalé smrtelnici, která se na něj odvážila promluvit a donutila ho uvědomit si ten nepříjemný pocit kdesi v koutě mysli.

"Bojuj proti němu, bojuj proti králi lichů, který chce jen zničit tenhle – náš – svět," prosila a oči se jí naplnily slzami. Dorian si odfrkl a zamračil se. Slova elfky ho rozčilovala, protože nedokázal zahnat ten nepříjemný pocit, že ví něco, co jemu zůstává utajeno. Pozvedl meč a znovu se podíval na elfku, jejíž tvář mu připadala stejně bezvýrazná jako tisíce jiných, jejichž život ukončil.

"Dělej, co musíš, Doriane," řekla odhodlaně a nastavila mu bílé hrdlo, které v temnotě kobky jasně zářilo. Jediným pohybem jí sťal hlavu, otřel ostří meče od krve a vyšel ven ze smrduté kobky. Kývl na velitele stráží a zamířil k bojišti, kde spolu bojovali rytíři první jízdy a nejlepší z druhé. Když jeden z nich udělal chybu a doklopýtal až k Dorianovi, praštil ho naplocho mečem po helmě a znechuceně mu vysvětlil, proč souboj prohrál. Ani několik soubojů nedokázalo vyhnat chmury z jeho mysli. Slova elfky, kterou toho rána popravil, se mu neustále vracela a kladla znepokojivé otázky. Kdo jsem? Kdo by byl, to přeci každý věděl. Byl Dorian, velitel první jízdy rytířů temného krále. Ale předtím? Vztekle zavrčel, když ho protivník téměř zasáhl. Dav přihlížejících rytířů udiveně zahučel. Dorian sotva uskočil, sevřel však meč pevněji a zasypal protivníka deštěm úderů, které jej zatlačily do rohu, až už neměl kam ustoupit. Zadíval se do očí poraženého rytíře, pak se otočil a odkráčel pryč. Stříbrný Měsíc... Proč mu to jméno zní tak znepokojivě povědomě? Najednou dostal nápad. Zvedl se ze země, přivolal svého oře a zamířil k místu, na které nedávno narazil. Chvíli sledoval tři malé postavičky, jak se k sobě choulí a zahřívají se u plápolajícího ohně před plátěným stanem, a pak pobídl koně, který s pekelným zařehtáním vyrazil k ohništi. Dva elfové a jedna elfka na něj hleděli s děsem v očích a snažili se ochránit holýma rukama. Dorian seskočil z koně a namířil meč na elfy. Díval se na ně a cítil jejich strach.

"Co je to Stříbrný Měsíc, smrtelníci," procedil mezi zuby. Elfové na něj nechápavě hleděli. Dorian se zamračil a zopakoval otázku, když elfka třesoucím se hlasem promluvila.

"Stříbrný Měsíc je... Je město elfů, pane."

"A co je na něm tak zvláštního?"

"Je... Je nádherný," špitla elfka a přikrčila se, když se špička meče před její tváří pohnula.

"Řekni mi o něm všechno, co víš," přikázal jí rytíř, "nebo si tě tvoji kamarádi dají dnes k večeři."

Zesinali a vyměnili si několik zděšených pohledů. Jeden z elfů nenápadně strčil do dívky, která si potichu odkašlala.

"Leží na severu a postavili ho elfové. Tak nádherné, jak se jenom město dá postavit. Elegantní domy se zdobenými zlatavými stěnami a rudými střechami. Jeho zurčivé fontány prozpěvují pod slunečními paprsky a magické proudy zdobí všechny budovy modravým závojem a tisícem fialovým jisker. Ulice jsou z okrového kamene a..." elfka pokračovala, trochu se uklidnila a došlo jí, že dokud bude mluvit, podivný rytíř ji nechá žít. Barvitě popisovala krásy hlavního města elfů a Dorianův pocit, že před ním všichni něco tají, sílil. Nestal se velitelem první jízdy jen díky síle svalů. Poslouchal elfku a snažil se vydolovat z hlubin mysli jakoukoliv vzpomínku. Zamrzelo, že si nedokáže rozvzpomenout na krásné místo, o kterém elfka vyprávěla. Najednou zjistil, že mu koncept krásy uniká jako neuchopitelný proud magie. V hloubi duše cítil něco neurčitého, co mu našeptávalo, že krása poskytuje potěšení duši, šepot byl však příliš slabý na to, aby jej Dorian pochopil. Poslouchal elfku a záviděl jí její vzpomínky. Náhle pocítil slabost v kolenou, chtělo se mu zmizet, tak elfku přerušil v půli věty.

"Ten váš Stříbrný Měsíc vypadá jako nějaká trolí díra. Běžte si tam a užívejte si poslední dny života, které vám temný král dopřává."

Vyšvihl se na koně a ani se neohlédl. Později toho dne ležel na lůžku a snažil se opět dopátrat zapomenutých myšlenek. Stopoval své kroky do minulosti a pokoušel se vysledovat zapomenuté střípky paměti. Elf... Matně si uvědomoval, že to pro něj bylo kdysi důležité. Ale proč? Stříbrný Měsíc. To město bylo asi také důležité, ale nemohl přijít na to, proč by město nějakých proklatých smrtelníků mělo být důležité. Jakoby zdálky k němu doléhala různá slova, k nimž si nemohl přiřadit ty správné obrazy, ale v hloubi duše tušil, že mají hluboký význam. Zaklonil hlavu a vydal tlumený výkřik. Za všechno může ta prokletá elfka, pomyslel si. Měl by ji oživit jako bezduchou loutku, aby se jí pomstil za to, co mu způsobila.

A konečně nastal ten dlouho očekávaný den, kdy se měli všichni rytíři pod vedením lorda Mograina utkat s posledními smrtelnými zoufalci, kteří odmítali opustit Morové pláně a zarputile bránili svou ubohou kapličku. Jakmile zmizely poslední sluneční paprsky, temná pevnost ožila. Rytíři pobíhali po kamenném nádvoří osvětleném jen měsícem v úplňku, leštili meče a čistili zbroj a mlčky sdíleli nadšení z očekávání smrti a vítězství. O několik hodin později se pevnost roztřásla pekelným řevem démonických ořů a jejich pánů, kteří vyrazili nesouce poselství zkázy a zmaru. Lord Mograin jel v čele první jízdy s Dorianem po boku, oba oděni v tu nejčernější zbroj, kterou kdy svět spatřil. Kovové pláty byly tak temné, že nedovolily uniknout jedinému měsíčnímu paprsku, který si k nim našel cestu. Druhá a třetí jízda jely oklikou, aby se k nim připojily v ten správný okamžik.

Lord Mograin se zastavil a zvedl paži. Dorian na něj tázavě pohlédl a jeho pohled pak sklouzl k malé kapličce, která se bělala v měsíčním světle. Rytíři nemohli doufat v moment překvapení, smrtelníci se na bitvu zřejmě snažili připravit, lordu Mograinovi, stejně jako velitelům jízd a jejich rytířům, to však připadalo poněkud úsměvné. Na domluvené znamení vjely všechny tři jízdy temných rytířů do malého městečka a rozpoutaly peklo.

Mnoho rytířů v zápalu boje ani nepostřehlo, že spousta jejich spolubojovníků leží mrtvá na zemi. Dorian si toho však všiml a stačil mu jediný pohled na lorda Mograina, aby se jeho nejtemnější obavy naplnily. Spojené síly rytířů Bělostného úsvitu a Stříbrné ruky obklíčily skupinku posledních přeživších temných rytířů. Bojovníci v zářivých zbrojích se k nim pomalu blížili. Svírající se kruh se nepatrně otevřel, jen aby jím mohl projet majestátní rytíř na popelavém koni. Seskočil před lordem Mograinem a namířil na něj špičku meče. Poražený muž jen vzhlédl a vydechl.

"Tirion Fordring..."

"Darion Mograin. Tak jste splnili svůj úkol a vylákali mě z úkrytu. Co bude dál?"

"Svůj úkol?"

Rytíř ve stříbrné zbroji se usmál a rozhlédl se po okolí. Bezmála stovka jeho bojovníků mu úsměv slabě opětovala.

"Opravdu jsi věřil tomu vašemu temnému pánovi, že můžete porazit rytíře Světla na svaté půdě? Přijmi porážku a poznej pravdu. Král lichů vás jen využil, aby mě vylákal."

"Jsme... Poraženi," hlesl lord Mograin. I přes silnou vůli temného krále v něm vřely tisíce pocitů, které nedokázal zkrotit. Směs vzteku, zklamání, nedůvěry a zmatení s ním cloumala stejně jako s ostatními přeživšími. Dorian se nešťastně rozhlédl po okolí a snažil se zoufale něčeho zachytit. Nevěděl, jestli se má bát o svůj život neživot, protože nedokázal říci, zda je důležitý. Připadal si však jako osamělý mořeplavec uprostřed oceánu v bambusové loďce. Vtom se vedle nich temně zablesklo a všichni se jako na povel otočili k místu černočerné mlhy, z které vystoupil sám temný pán ve svém majestátu.

Oči všech přítomných se rozšířily úžasem a hrůzou, když se temný král přiblížil. Lord Mograin, zrazený a zahanbený prorazil kruh nehybných bojovníků, aby s výkřikem ukončil tu hroznou zradu. Arthas, král lichů, jen natáhl paži a hlavní velitel temných rytířů padl k zemi snaže se uvolnit ze sevření neviditelné ruky, která drtila jeho krk. Než ztratil vědomí, viděl ve své poslední křeči, jak Tirion, velitel spojených sil rytířů Světla, vzal magický meč, který mu dopadl k nohám, a sám zaútočil na temného pána. Kněží a rytíři, kteří byli poblíž, k němu natáhli ruce, zavřeli oči a začali šeptat tichou motlitbu. Z jejich prstů vystřelovaly paprsky nejčistšího Světla, prostupovaly Tirionem a bolestivě zasahovaly temného pána. Králova tvář se zkroutila do grimasy. Pozvedl ruku v těžké rukavici, aby ochránil své oči před proudem bodavé energie, zaklel a zmizel v šedočerné mlze.

Temní rytíři poklekli před mocným bojovníkem, z kterého stále vyzařovalo Světlo. Paprsky však nebodaly, nýbrž proplouvaly myšlenkami klečících mužů a vyháněly z nich poslední zbytky Arthasovy temné vůle. Světlo postupně sláblo, až se úplně vytratilo a zbyly jen dvě desítky klečících zmatených rytířů. Zbaveni vůle temného krále, avšak prázdní, bez vzpomínek a s matoucími myšlenkami. Dorian hleděl nevěřícně na svého mistra, který byl právě tak zmatený a zoufalý jako zbytek mužů.

Tušil, že je zřejmě čeká spravedlivá odplata a bylo mu to jedno. Cítil jen vztek na temného krále, který mu ukradl jeho vzpomínky, jeho život, a udělal z něj nástroj svojí zvrhlé vášně. Probouzející se myšlení ho bodalo tak intenzivně, že se modlil, aby si ho popravčí meč našel rychle. Chtěl jen, aby to všechno co nejdříve skončilo. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že Tirion požádal lorda Mograina, aby se k nim temní rytíři přidali, a jako rytíři Ebenového meče bojovali proti temnému pánovi. A až nastane čas, aby vyslyšeli volání Světla a přidali se k rytířům v jejich boji.

Dorian byl... Prázdný. Potloukal se po městečku a snažil se všem vyhýbat. Čekal, že se k němu zatoulá alespoň jediná vzpomínka, které by se mohl chytit, ale marně. Z mlhy jeho mysli se vynořovaly zástupy slov, které jen tak neuchopitelně propluly před jeho očima a zmizely v temnotách. Nakonec si v knihovně vyžádal mapu Východního království, od gobliního chovatele vyvern vypůjčil jedno zkrocené zvíře a vydal se na sever. Chtěl vidět onen slavný Stříbrný měsíc a potřeboval uniknout společnosti jiných zmatených rytířů smrti a shovívavým pohledům rytířů Světla.

Vyverna si jen přičichla k jeho natažené dlani a nechala ho vylézt na svá rozložitá záda. Dorian se chytil husté srsti a vyšvihl se do koženého sedla. Lehce, jak mu poradil chovatel, zvíře pobídl, vyverna se rozběhla, roztáhla ohromná křídla a vylétla k obloze. Dorian proplétal prsty hustou srstí a zvíře jen občas spokojeně zamručelo. Chladný vítr si hrál s jeho dlouhými rozpuštěnými vlasy, které se v dopoledním slunci černě leskly. Zhluboka dýchal, i když občas musel bojovat s poryvy větru, které mu násilím roztahovaly plíce. Soustředil se jen na svůj dech a na krajinu, která se před ním rozkládala. V lehké kožené zbroji mu bylo příjemně. S každým máchnutím křídel vyverny se před ním objevil další kus země, spálenou pustinu občas prořízl zelený pruh louky nebo zlatavý pás dozrávajícího obilí.

Pobídl vyvernu, aby přistála a mohli si oba odpočinout. S prudkým nárazem dosedla a hravě shodila elfa ze zad. Dorian dopadl do pokleku a protáhl si ztuhlé končetiny. Nechal svého vzdušného si ulovit něco k snědku a podíval se do batohu, který mu na cestu dal jeden z rytířů. Kromě lehkého bavlněného pláště a několika svíček narazil i na sladce vonící balíček a malou nádobku s hnědavou tekutinou. Odzátkoval lahev a přičichl k obsahu. Nasládlá vůně ho přinutila přivřít oči. Zkusmo ochutnal a příjemná medová chuť jej překvapila. Netušil, že od rytíře dostal posvátnou trpasličí medovinu, nápoj, který je schopen vdechnout život i do vojáka k smrti znaveného. Za okamžik cítil, jak se mu v žilách rozlévá síla stovek včel a tisíců slunečních paprsků. Pln očekávání rozbalil balíček a chvíli nechápavě koukal na ovocný koláč. Žádný z temných rytířů nepotřeboval jíst, čerpali energii ze svého okolí a ze sebe navzájem, když nebyli dost silní a nebyli schopní se bránit, takže jídlo pro ně bylo neznámé. Dorian zvědavě olízl cukrový poprašek a byl příjemně překvapen jeho sladkou chutí. Intuitivně se zakousl do měkkého těsta a s potěšením shledal, že mu pojídání sladkého pečiva cosi prastarého připomíná.

Zalovil hlouběji do batohu a vytáhl malou knížku s tmavočerveným obalem. Otevřel ji, očima přelétl písmena a začetl se do staré legendy o jakémsi lidském hrdinovi. Jména míst a osob mu však připadala zoufale neznámá, tak knihu raději zavřel a uklidil zpět. Jeho prsty však v ten okamžik narazily na malý stříbrný amulet s fialovým kamenem. Vytáhl jej na světlo a prohlížel si žilkování ametystu. Stiskl kámen, který okamžitě zčernal a začal vyzařovat slabé světlo, které zaplavilo Dorianovu mysl tichým zpěvem. Slova, ač neznámá, mu připadala nesmírně uklidňující. Lehl mezi klasy zlatého obilí a sledoval vlnící se temný závoj v kameni. Po chvíli tichá píseň ustala, ale kámen zůstal černý. Dorian si připnul amulet kolem krku a chvíli odpočíval pod klasy obilí vlnícího se ve větru. Sledoval, jak si jemný vánek pohrává se suchými rostlinami a jejich fousy se zlehka ohýbají.

Dorian, screenshot z hry

Nechal slova, ať volně proudí jeho myšlenkami, ani se je nesnažil zastavovat, aby je zkoumal. Jedno z nich poletovalo jeho myslí déle, pak se usadilo na útesu pojmů a vyzývavě čekalo, až si ho Dorian všimne. Radost. Dorian se zamyslel a pokusil se radost definovat. Napadlo jej, že radost má něco společného s okamžikem, kdy může jen tak ležet na zemi a pozorovat slunce skrz zlatavé klasy, letět vzduchem a nechat vítr čechrat své vlasy nebo ukončit něčí život. Při své poslední myšlence se provinile zarazil. Hrozně rád by někoho zabil, věděl, že by mu to přineslo úlevu a snad i radost, ale mezi rytíři, kteří se o něj nezištně starali, k tomu nenašel odvahu. Najednou zpoza klasů vyrostly vidle a drsný hlas rozčileného farmáře jej vyrušil ze zamyšlení.

"Co si myslíš, že se mi válíš v obilí? Okamžitě vypadni, než ti pomůžu!" rozkázal muž v děravém slamáku a rukou máchl kamsi k lesu. Dorian se postavil a chvíli na něj hleděl. Ústa se mu zaplavila slinami a přestal mrkat. Farmář se pod jeho pohledem nervózně ošil. Nemohl tušit, s čím právě neznámý elf bojuje, ale jeho upřený pohled ho právem zneklidňoval.

"Tak snad aby ses už klidil, co?" dodal klidněji a ustoupil několik kroků. Dorian na něj stále upřeně koukal a nemrkal. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby vytasil meč a zabodl jej do mužova těla. Ten proud rudé krve, kterou by jeho srdce vyhánělo z umírajícího těla s každým slábnoucím úderem. Pořád měl však na paměti slib, který dal Tirionovi v kapli Světla, že nebude zabíjet nevinné bezbranné smrtelníky. Konečně otočil hlavu a zapískal na vyvernu, která s dusotem přiběhla, v tlamě zajíce. Farmář usoudil, že podivný elf už další pobídku potřebovat nebude, a rychlým krokem zmizel. Dorian se vyšvihl do sedla a pobídl vyvernu. Zvíře schroupalo svou kořist, vzepjalo se a vzlétlo k obloze a Dorianovými vlasy se opět proplétal milostivý vítr, který se nezajímal o jeho temné touhy a neprobouzel v něm jeho nemilosrdné nutkání. Objal silný krk vyverny a zahleděl se do dáli vstříc městu, které toužil poznat.