Irśai se s neskrývanou nechutí připojila ke skupině a vydali se k řece. Vzduch byl stále vlhčí a zlověstnější a Irśai měla co dělat, aby se neroztřásla. Dorazili k propadlé místnosti. Cesta dolů byla snadná, nahoru to ovšem bylo horší. Jen co Irśai vyšplhala po provaze a stála zase na pevné zemi, začala sprostě nadávat na naražený zadek. O chvíli později se

Tři dobrodruzi tedy pokračovali v hledání cesty na povrch. Corwin si vzpomněl, že při svém bloumání jeskyněmi objevil zbrojnici, vydali se tedy tam. Hůř už být nemůže, myslela si Irśai. Její zachmuřený výraz však na chvíli přešel v lehký úsměv, když si v rohu zatuchle vlhké místnosti všimla lesknoucího se ostří scimitaru. Vzala jej do ruky a zkusmo máchla vzduchem.

Písek. Písek... Irśai by si nikdy nepomyslela, že bude nesnášet něco takového nicotného. Něco tak nenápadného, něco takového, co v sobě nemělo ani trochu vody, a něco tak zbytečného, že to nešlo zapálit. A teď ji písek pohřbí. Dočista. Anebo ne... Písek se kupil pod otvory a zdálo se, že když počkají dostatečně dlouho, bude jej dostatek, aby mohly vylézt

Celou noc se Irśai zdálo o jejím novém kamarádovi. Přemýšlela, kdy zase bude sama, aby mohla založit pořádnou vatru. Představovala si, co se stane, když bude oheň větší než ona a nemohla se toho snu nabažit. Ze spánku se konečně po dlouhé době usmívala, a když se ráno probudila, ani neproklela navlhlou zem, na které spala.

Posnídaly a vydaly se opět

Vydaly se na cestu směrem, kterým jim čarodějnice ukázala. Cesta byla dlouhá a nudná, a tak si raději Irśai představovala, že hraje na flétnu. Jakmile totiž vytáhla flétnu doopravdy, hraběnka se na ní velice zle podívala. Ne že by se dívala jinak než obvykle, jenom zrovna dnes Irśai neměla náladu popichovat okolí. Po několika dnech putování lesem dorazily k vesnici...

Navlhlý zápach se vznášel nad močálem. Mezi stébly rákosu se válely cáry líné mlhy. Pomalu se převalovaly v těch málo paprscích, které se prodraly přes šedavá mračna. Irśai pomalu našlapovala na rozbředlou půdu bažin, sledovala stopy hraběnky Jeanette, která opatrně hledala cestu za čarodějnicí. Ta moudrá žena prý zbaví Irśai věčné únavy, která

Tichý vítr šeptal nočním lesem. Rozechvíval listy stromů, které šustily jako stránky starých knih. Všichni již spali, Irśai s Jeanette kolem dohasínajícího ohniště, Divoká elfka a Podivná spaly na stromě a pod nimi oddychoval vlk, který sledoval Divokou elfku. Kdyby Irśai spala jen o něco lehčím spánkem, všimla by si malého

Od tohoto okamžiku máme jiného Pána jeskyně. Sahni přenechal jeskynní žezlo Jirkovi a tak nám zmizeli elfové... (Irśai zamáčkne slzu)

Irśai se zrovna zabývala podpalováním zvláště odolného stébla trávy, když odnikud s žuchnutím dopadl na zem gnom. Nebo spíš plátová zbroj gnomí velikosti, která pravděpodobně obsahovala malého kněze. Irśai hekající a řinčící hromadu přejela

Velitel elfů celou skupinu mlčky vybídnul, aby vstali a následovali jej. Irśai se zmateně ohlédla po ostatních, když ale viděla, že nijak neprotestují, rozhodla se nevybočovat a beze slova kráčela setmělým lesem v šlépějích temného elfa. Došli až k ohromné kouli, která se v záři hvězd zlatavě leskla. Irśai najednou všechno došlo, vzpomněla si na útržky rozhovorů

Temnota. Nekonečná temnota, nic jiného než neproniknutelná tma. Černočerná noc, jen nadechnout se je těžké, přetěžké. Irśai sleduje své bílé ruce, které svítí do temnoty, strach z neznáma a úzkost ji svazují, každý další krok ji stojí tolik sil, že se sebemenším zvednutím nohy se jí chce padnout do temně šedého písku a zemřít. V dálce vidí nepatrný záblesk, snad