Vojáci Irśai, Jeanette a Igora vedli táborem. Všude kolem nich pobíhali vojáci, přikládali na ohně, přenášeli zbraně, a když je spatřili, předstírali, že je nevidí. Irśai měla neblahý pocit, že považovat tyhle lidi za přátelská stvoření nebyl zrovna nejlepší nápad, co kdy dostala. Nenápadně si upravila vlasy, aby si při náhodném pohybu nikdo nevšimnul jejích uší a rozhlédla

Irśai znuděně popocházela po domku a rýpala do všeho scimitarem. Hledala všechno, co by mohlo nějak slušně hořet, až se zastavila znovu před skříní. Nůše z proutí. To by šlo. Jeanette se na ni podívala a usmála se.

"Nechceš si ji vzít na svoje dítě?"

"Ne proč? Přece půjde samo, ne?"

"Irśai,

Rozloučili se s medvědy a se sluncem v zádech se vydali dál, představovali si, jaké poklady se asi skrývají v chajdě mocné čarodějnice. Irśai si cestu užívala, konečně se nemusela ohlížet, jestli za ní neteče voda. Čerstvý vítr rozehnal šedobílé mraky a obloha byla krásně modrá. Všechny obklopovala dobrá nálada, když vtom se Irśai s Jeanette propadly do

Zahřmělo se. Irśai se s prudkým vydechnutím posadila a rozhlédla se. S ulehčením shledala, že je v suchu, a rozhlédla se po skromné místnosti. V jednom rohu spal Corwin a v druhém tiše oddychoval Igor, jak si jej matně pamatovala z večera. Corwin se probudil a prohlížel si spícího muže. Opatrně se dotknul jeho zmačkané šedé kápě a prošacoval

Bílé cáry mlhy se líně rozestoupily a odhalily postavu v černém rouchu. Provokativně se usmívala a ledabyle si hrála s cípem róby. Medvědi se před ní výhružně postavili a cenili na ni zuby. Ušklíbla se a hodila po jednom z nich modrý výboj. Irśai se otočila a konečně ji také spatřila. Před očima jí probleskly všechny způsoby mučení, kterými chtěla čarodějnici

Nevnímala nic. Hraběnka držela její hlavu nad vodou, aby se neutopila, ale Irśai byla na chvíli v jiném světě. V děsivé vodní říši, kde ji pronásledovaly ohavné příšery, jejichž těla byla zlověstně beztvará a sápaly se po samotné její duši. Najednou cítila, jak jí jakási neznámá síla táhne pryč. Otevřela oči a spatřila hraběnku, která se nad ní skláněla. Spatřila

Jako kdyby toho nebylo málo, Corwin začal šeptat šplouchy šplouch Irśai za zády. Zamračila se. Zvedla kámen a mrštila jej po hobitovi, který jen elegantně uskočil stranou a po oblázku se nadšeně vrhnul. Blbec, pomyslela si Irśai. Sebral kámen a zase začal šplouchat Irśai za zády. V duchu počítala do dvaceti, pak se otočila a vynadala mu takovým způsobem, že kdyby nežil

Irśai se s neskrývanou nechutí připojila ke skupině a vydali se k řece. Vzduch byl stále vlhčí a zlověstnější a Irśai měla co dělat, aby se neroztřásla. Dorazili k propadlé místnosti. Cesta dolů byla snadná, nahoru to ovšem bylo horší. Jen co Irśai vyšplhala po provaze a stála zase na pevné zemi, začala sprostě nadávat na naražený zadek. O chvíli později se

Tři dobrodruzi tedy pokračovali v hledání cesty na povrch. Corwin si vzpomněl, že při svém bloumání jeskyněmi objevil zbrojnici, vydali se tedy tam. Hůř už být nemůže, myslela si Irśai. Její zachmuřený výraz však na chvíli přešel v lehký úsměv, když si v rohu zatuchle vlhké místnosti všimla lesknoucího se ostří scimitaru. Vzala jej do ruky a zkusmo máchla vzduchem.

Písek. Písek... Irśai by si nikdy nepomyslela, že bude nesnášet něco takového nicotného. Něco tak nenápadného, něco takového, co v sobě nemělo ani trochu vody, a něco tak zbytečného, že to nešlo zapálit. A teď ji písek pohřbí. Dočista. Anebo ne... Písek se kupil pod otvory a zdálo se, že když počkají dostatečně dlouho, bude jej dostatek, aby mohly vylézt