Dneska jsem napsala povídku Anděl a rytíř, obrázky jsem zcizila ze serveru deviantart.com a přeji příjemné počtení...

Sluneční paprsky se jemně dotýkaly zlatých vlasů. A ony stříbrozlaté nitě ležely nehybně rozprostřeny v jasně zelené

Tato povídka je inspirována starou japonskou legendou o Zajíci na Měsíci...

Věčnost je krutá. Bez začátku a bez konce. Na tu malou zemi se díval rád. Několik nepatrných ostrovů v oceánu, které vypadaly jako slzy samotných bohů. Noc co noc bloudil oblohou, shlížel na svět pod sebou, stejně ale pokaždé zakotvil pohledem v té malé ostrovní zemičce.

Při procházení disku jsem zase něco objevila. Pohádka vznikla asi před rokem...

Svěží mořský vánek si laškovně pohrává s jejími vlasy a odtrhává sladká slova od jejích úst. Krásná, přenádherná Lorelei... Vítr se nejprve roztančí po mořské hladině, pohladí ji a po blankytně modré ploše se rozeběhnou stovky malých vlnek, potom jemný poryv pohladí její tvář a v dálce se proplete se slunečními

Abych také vzbudila alespoň letmý dojem, že jsem naprosto normální, že mi ze zkoušek nehrabe, tak jsem se rozhodla zveřejnit jeden z mých zápočtových úkolů na francouzštinu. I když... Po přečtení ten dojem mého psychického zdraví asi rychle zmizí, ale co už...:-)

Na žádost mé drahé sorelliny vkládám povídku jménem Figurka. Není tam ani kapka krve, ale psala jsem to přesto já. Kdysi dávno...

Narodil jsem se a viděl tmu. A cítil dřevo. Občas jsem do něčeho narazil. Slyšel jsem hlasy. Jednoho dne mě probudilo prudké světlo. Čísi ruka mě vytáhla ven a postavila mezi spoustu krásných věcí. Dostal jsem vlastní cedulku:

Prohledávala jsem disk a našla jsem něco dalšího, o čem si myslím, že by se dalo zveřejnit. So hier ist es...

Navlhlý vzduch se mísil se sálajícím teplem a tvořil v jeskynním komplexu příjemnou atmosféru. Kirai seděla znuděně na ochozu a pozorovala dění pod sebou. Z malých kamenných buněk se ozývaly výkřiky

K této povídce mě inspirovala bufetbába u nás ve škole. Nemám ji ráda, potvoru jednu. Samé miláčku, miláčku, ale když chci jít na záchod, tak mě tam skoro zamkne a ještě mi vynadá, co tam dělám. Tak. A má to!

8.5.2010

Probudila mě ostrá bolest hlavy. Poslední, co si pamatuju, je návštěva bufetu

Se složenými křídly sedí na suché větvi stromu. Upírá černé korálkové oči do tmy a někde pod sebou tuší nepatrný pohyb. Už dlouho nic nepozřel. Ale hlad ještě nezkalil jeho bystré havraní smysly. Však se dočká. Pokaždé se dočkal. Chce to jen trochu trpělivosti...

Tma. Ticho. Tichá prázdnota, jen tu a tam přerušená jemným

Večer jako každý jiný. S povzdechnutím vzala koště a započala úklid po desítkách a stovkách dětí, které se přišly pobavit na pouť. Sledovala vítr hrající si s obaly od nanuků a papírovými vstupenkami. Na chvíli se zastavila a pozorovala západ slunce. Ze zamyšlení ji vyrušilo zafrkání poníka. Přistoupila k němu a poplácala jej po zádech.

Ležela na parapetu. Jen tak, jako kdyby spala, nožičky sepjaté, snad v poslední motlitbě. Kery si se zájmem prohlížela složené oči mrtvé včely, desítky malých kamínků, které vytvořily jedno veliké fascinující oko. Povzdechla si. Včela byla dobrá špionka, vždy jí přinášela ty nejlepší a nejzajímavější informace o nepřátelích. Bříškem prstu hladila